V roce 2003 EU stanovila, že v roce 2020 budou automobilová paliva obsahovat 10% biosložky. Důvodem pro toto rozhodnutí bylo snížení dovozu ropy do EU, tvorba nových pracovních míst a snížení emisí CO2. Tedy víceméně stejné důvody, kterými se ohání i vláda v ČR dnes. Zásadní problém však spočívá v tom, že při produkci biopaliv vzniká ještě více C02, než při výrobě nafty a benzínu.

Evropská komise si tento fakt velmi dobře uvědomuje, a tak dnes od původních záměrů s biopalivy ustupuje. Proto také vydala rozhodnutí o omezení podílu biopaliv vyráběných z potravinářských plodin na 5 % spotřeby pohonných hmot v dopravě. Zbylých 5 % pro splnění zmíněného 10% limitu, budou muset být biopaliva z jiných zdrojů. Konkrétně např. z nepotravinářské biomasy jako je dřevo, sláma nebo biologický odpad z domácností, nebo z řas. Což jsou vlastně biopaliva druhé nebo třetí generace, ve kterých vidí budoucnost i mnoho členských zemí.

Mimo jiné jsou totiž biopaliva první generace vyráběna z obilnin, cukrové řepy a řepky, což sebou přináší nejeden negativní jev, dokonce i výrazné zdražování potravin, což jasně prokázala i studie Světové banky z roku 2008.

Takže nejen, že biopaliva sáhnou lidem ještě hlouběji do kapsy, ale ještě mají velmi negativní vliv na životní prostředí. Produkce CO2 při jejich výrobě je totiž opravdu velká a pro naše ovzduší je to obrovská zátěž. Například při výrobě paliva MEŘO z řepky olejky vzniká 5,3krát více CO2, než při výrobě nafty. Ministerstvo životního prostředí přitom tyto údaje velmi dobře zná, protože si samo nechalo zpracovat dílčí studii, ve které jsou tato alarmující čísla zmíněna.

Česká republika jde naprosto opačným trendem. Místo toho, abychom přemýšleli v dlouhodobém horizontu, v souladu s vizí EU, slepě chceme prosadit biopaliva, aniž by k tomu existoval nějaký skutečně pozitivní důvod.