Díky Slavii jsme měli i v ČR možnost se blíže seznámit s hysterií Black lives matter. Její fotbalista Ondřej Kúdela by se mnou sice určitě nesouhlasil, ale dle mého byl kontakt s realitou progresivní obdoby v minulém režimu nechvalně proslulého PŠM(pro mladší ročníky: „politické školení mužstva“, které se odehrávalo na vojně a školách) i k něčemu dobrý. Ladislav Větvička ve své velice čtivé knize Osudové setkání 1913 píše, že po totalitě nacionální a internacionální přichází na scénu totalita multikulturní, a právě s jedním jejím projevem se měla možnost u nás seznámit i široká veřejnost, která jej až dosud mohla vnímat jako svéráznou kuriozitu převážně anglosaského světa.

Cílem každé totality je revoluční změna, která jde proti přirozenému chodu společnosti. Její prosazení si kromě jiného žádá i nové kulty a rituály, přičemž jsou samozřejmě ve všech segmentech života společnosti bořeny staré kulty a odvrhovány dřívější rituály. Novým hrdinou se po vojákovi, dělníkovi či dojičce má být černoch/černoška , všimněte si, že nikoli asiat. Za cestu k jeho vyvýšení nad „sprostý“ ostatní lid je mocnými tohoto světa zvoleno poklekávání, které v žádném případě není zamýšleno jako výraz respektu, nýbrž podřízení se, a to v mnoha projevech ponižující – jistě jste zaznamenali líbání bot nové etnické elitě.

Nový režim také vyžaduje nové normy, které jsou samozřejmě v rozporu s normami stávajícími. Rovnost před zákonem v právním řádu vzala s přijetím zákonů o „rasovém podtextu“ zasvé již dávno. Za tentýž čin padají naprosto odlišné tresty. Kauza Kúdela je přelomová v tom, že v ní, alespoň podle v této chvíli dostupných informací, přestal platit další princip spravedlivého soudu – presumpce neviny. Hráč Slavie byl odsouzen, aniž by mu bylo cokoli dokázáno, výlučně na základě tvrzení jedné strany sporu.