Příliš dlouho se toto riziko odsouvalo do pozadí, až se objevilo s razancí, která nám všem může výrazně změnit životy.  Vzpomínám si, když v roce 2009 probíhala u nás volební kampaň do Evropského parlamentu, už tehdy to bylo jednou ze zásadních otázek. Co se od té doby udělalo? Dost málo. V té době se prohlubovala ekonomická krize kapitalismu a ekonomiky téměř všech zemí světa zažívaly propad. Už tehdy mnozí varovali. Jejich obavy byly spojeny převážně s tezí, že ekonomiky zemí třetího světa budou padat více než těch vyspělejších a životní úroveň obyvatel tam bude proto klesat rychleji. Politika EU v té době se především zaobírala nikoliv počty, ale zdůrazňovala integrační potenciál imigrantů. Kvóty na jejich přerozdělování tehdy na stole ještě nebyly.

Nebyl k tomu vlastně ani příliš důvod. Ne že by žádní imigranti neexistovali, ale bylo jich jen takové množství, které byla Evropa schopna zvládnout. Proč? Protože se jich tolik do Evropy nepokoušelo dostat. A z jakého důvodu? Je to jednoduché: Ostrahu vnějších hranic EU včetně těch námořních nezajišťovala jen EU, ale i severoafrické státy samy, které za to byly od EU dobře placeny. Jak Egypt, Libye, Alžírsko, Tunisko i Maroko v tomto EU významným způsobem ulehčovaly situaci. Bohužel pro Evropu však došlo v severní Africe k velkým změnám. Nebyly zdaleka způsobeny jen vnitřním pnutím v těchto zemích, ale sama EU za vydatné pomoci USA se na nich velmi podepsala. Nepotřebovala k tomu ani mandát RB OSN a jednala na vlastní pěst. To, co jsme si tehdy zaseli, dnes musíme sklízet.

Nejde přitom jen o migraci z jiných kontinentů, máme zde i spoustu běženců, kteří opouštějí chudší evropské země a jdou za vidinou lepšího života do bohatších. Do Německa prý v letošním roce od ledna do května přesídlilo i čtyřicet tisíc Kosovců. Jsem tímto číslem ohromen. Mnozí nám přeci tvrdili, že Kosované mají touhu žít ve vlastním státě a k tomu jim EU pomohla. O tom, že by jej chtěli hromadně opouštět, se nemluvilo.