Jako studentka jihlavského gymnázia jsem před dvaceti lety jak Honza z pohádky odjela do světa. Když jsem odjížděla, naše republika ještě nebyla členem Evropské unie, mám živou vzpomínku uplakaných odpolední na francouzské ambasádě k vyřízení výjezdních podkladů.

Na vlastní kůži jsem pak zažila ten rozdíl být a nebýt členem Evropské unie. V prvních letech studia na francouzské univerzitě jsem často vnímala, že pro ostatní studenty je naše republika něco jako předměstí Moskvy. Poté, co ČR byla přijata do Evropské unie, nejenom že jsem už nemusela běhat každého půl roku na cizineckou policii a během léta mohla pracovat, ale navíc jsem měla pocit sounáležitosti. A stejný pocit jsem vnímala i od ostatních studentů. Jakoby tehdy byli Francouzi hrdí za nás a na nás, že jsme se stali členy unie.

Samozřejmě, že tento pocit opojného vítězství postupně vyprchá a stejně jako po každé revoluci i v našem pocitu sounáležitosti se začaly objevovat trhliny, otazníky, kritiky. Souzním s nimi, vítám je a považuji je za oprávněné. Když nebudeme tyto otazníky řešit, celý systém se může rozpadnout. Po Brexitu může následovat Czechxit. Tyto otazníky jsou vlastní každému systému, který se vyvíjí průběžně a musí se také průběžně hodnotit a upravovat, aby se mohl rozvíjet a přežil.

Ale použiji-li příměr z mé advokátní a mediátorské praxe, manželství jistě není dokonalou institucí, ale ne vždy a ne za každou cenu je nutné je rozbíjet, neb nic lepšího jsme dosud nevymysleli. A tak jako každý z nás patříme do nějaké rodiny a ta určuje naše směřování a je to místo, kde víme, že můžeme požádat o pomocnou ruku, stejně tak my jako republika patříme do rodiny Evropské unie a máme tu odpovědnost a štěstí pracovat na jejím dalším rozvoji a směřování.

A stejně tak jako můžeme nadávat na tchýni, co nás moc nechápe, na manžela, co nás dost nemiluje a děti, co jsou nevděčné, můžeme také v unii být věčně nespokojení a ukazovat na ostatní, že nic nefunguje, nikdo nám tam nerozumí a nic nám to nepřináší, anebo se pokusit být aktivním hráčem tohoto vztahu a umět si říct nahlas, zřetelně a jasně, co potřebujeme a co od druhých očekáváme.