To platí i pro jeden z největších dlouhodobých problémů snad všech pracovních trhů na světě, ten evropský nevyjímaje. Problému, který zde existuje bez ohledu na období ekonomické konjunktury či recese, kdy se snad jen více zviditelní, a o kterém i ten nejlépe fungující trh práce nemůže s jistotou tvrdit, že se mu jej podařilo vyřešit.

Jak problematiku schovanou pod název Matching Skills and Jobs srozumitelně popsat? Představme si, že by každý mohl ve své práci dělat to, k čemu má vlohy a přirozené předpoklady. Na základě svých vloh by byl v daném oboru formálně vzdělán a mohl je dále rozvíjet. Je-li vzdělání navázáno na přirozený talent a schopnosti, lze předpokládat, že člověka bude jeho práce bavit, a pak bude spíše sám spontánně než z donucení usilovat o to, aby v ní vynikl, bude se nadále vzdělávat, aby ve zdravé konkurenci s ostatními obstál. Toto je jakýsi ideální scénář, jehož završení je dáno "maličkostí" – potřebujeme, aby po takovémto druhu práce a pracovní náplně byla i odpovídající poptávka, a to nejlépe v teritoriu, kde dotyčný bydlí či bydlet hodlá. Tato "značka ideál" bohužel v praxi a na reálném pracovním trhu doznává naplnění v nejlepším případě tak ve 20 procentech případů; ve zbylých 80 procentech však pracovní trhy v nejširším pojetí selhávají, což znamená to, že nejsou s to naplnit a využít lidský potenciál, který se jim nabízí.

Problém začíná již v nejranější fázi vzdělávacího cyklu a táhne se celým jeho pokračováním a následně se na něj nabalují další součásti - přístup a zázemí rodiny, parametry sociální politiky, aktivita a snaha zaměstnavatelů, právní systém, možnosti migrace a jistě bychom našli řadu dalších. Každopádně jeho existence znamená zjevný projev tržního selhání, se kterým si trh zjevně sám neporadí. Nezbývá než hledat vhodně zvolené nástroje hospodářské a vzdělávací politiky.

V čem spočívají nejvýraznější projevy tohoto neradostného stavu?