Ve funkční demokracii člověk (naštěstí) nemůže doufat, že všechno ovládne a prosadí sám, plně podle svých představ. Pokud se člověk angažuje v demokratické politice, musí vědět, že bude muset dělat hodně kompromisů a sem tam se dokonce smířit s něčím, co se mu nelíbí.

Když jsem se rozhodl vstoupit do KDU-ČSL, byl jsem si tohoto všeho vědom. Některými svými evangelikálními přáteli jsem byl varován. Lidovci budou usilovat o konkordát s Římem a o katolickou dominanci. Teď, s odstupem let, je mohu ujistit, že tyto obavy byly liché. Při různých příležitostech jsem jako člen týmu Generace 21 musel s řadou katolických představitelů jednat, a mohu pouze potvrdit, že jejich přístup byl vždy vstřícný a korektní, ne-li přímo srdečný. Mám dobré důvody, proč nejsem katolíkem, nicméně vidím celou řadu oblastí, v nichž vidím spolupráci různých vyznání za žádoucí, ne-li nezbytnou. Na prvním místě jde o rodinnou politiku, ale třeba i o to, aby školy zůstaly světonázorově neutrální.

Je velice důležité, jaký má strana program, ale neméně důležité je, jaké generuje osobnosti. Za léta svého působení v KDU-ČSL jsem pochopitelně narazil i na různé animozity nebo vzájemnou nechuť některých představitelů, nicméně celkově mohu konstatovat, že se zpravidla dobře snáším i s lidmi, kteří vědí, že si myslím něco jiného než oni. Vzpomínám si, jak mě před lety Cyril Svoboda přizval do zahraniční komise, přestože jsem s ním na krajské konferenci několikrát vyslovil nesouhlas. To je jen jeden z mnoha příkladů.