Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, já budu stručný, ale nemohu se nevyjádřit k návrhu této mimořádné 50. schůze Poslanecké sněmovny. Rozuměl bych tomu, kdybychom si zařadili na probíhající schůzi vyhodnocení první vlny, jak se zachovala Česká republika, jaké jsou výsledky první vlny pandemie. Ale na druhou stranu pro ty další body naší schůze nevidím zatím žádný relevantní důvod. Protože to, jakým způsobem budeme hodnotit skupiny občanů, kterým se dostalo, nebo nedostalo pomoci, je přece ještě teď nejasné. Za prvé není jasné, jestli jsou peníze na cestě pro ty občany, u kterých jsme už zákony schválili, jestli je to věcí úřadů, které to nezvládají, nebo jestli je to věcí složitosti systému, který jsme tady jako zákon schválili.

Pokud jde o informaci vlády o nákupech, už jsme se tady o tom jednou bavili a já chci vyhodnocení této věci až po tom, jak skončí kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu. Stejně tak nemám žádný důvod, proč bych měl v tuto chvíli nevěřit NKÚ a zřizovat vyšetřovací komisi, ač mně kritici mohou odpovědět, že vyšetřovací komise má jiné kompetence než Nejvyšší kontrolní úřad. Ale jsem přesvědčen, že politickou odpovědnost tak jako tak vláda nese.

Musím ale říct, že některé výroky mě zarážejí. Za prvé, samozřejmě je otázka, jestli některé podnikatele zastavil stát svým rozhodnutím, nebo jestli ten stát rozhodl, že nezastavuje podnikání, ale zastavuje pandemii, protože důvodem přece nebylo primárně to, že budeme vypínat ekonomiku, ale že je potřeba ochránit to nejcennější, co lidé mají, a to je jejich život a zdraví. A už jsem několikrát připomínal, že já podle nejen mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale podle české Listiny základních práv a svobod vnímám ochranu života a zdraví jako nejvyšší úroveň lidských práv, teprve dál politická práva a v tom třetím stupni jsou práva ekonomická, tedy hospodářská, sociální a kulturní, venkoncem i tak to je v mezinárodním právu, protože na to existuje samostatný mezinárodní pakt. A je také třeba vidět, že některá podnikání na té pandemii vydělala. Protože je evidentní a bylo to předmětem vystoupení místopředsedy vlády a ministra vnitra, že cena na trhu např. roušek či ochranných rukavic, jak jsme zjistili, které jsme nemohli získat v rámci našeho spojenectví, ať už v rámci Evropské unie nebo v rámci NATO a museli jsme hledat na světovém trhu poměrně složitými kroky výrobce a dodavatele, když jsme si předtím některé výrobce a dodavatele vlastní neschopností zlikvidovali např. jenom tím, že jsme je nenechali vyrábět pro Správu státních hmotných rezerv. A to bych byl rád, abychom si potom při skutečném hodnocení, např. při vyhodnocení Státního závěrečného účtu za rok 2020 řekli, co mohlo být zajištěno lépe, kdybychom ve státním rozpočtu pamatovali na státní hmotné rezervy a jednotlivá ministerstva by do nich nakupovala to, co mají. Stejně tak nemohu říct, že to byla primárně odpovědnost státu, protože některá podnikání tak jako tak byla v té světové konkurenci na okraji zájmu a nejsem přesvědčen o tom, že ta pomoc by byla účinná, i kdyby krize nebyla. Ale tím nechci říct, že jsem pozitivně nepřijímal návrhy vlády, které směřovaly k zajištění té těžké životní situace u zaměstnanců, u OSVČ nebo u malých firem, které skutečně neměly tolik firem jako nadnárodní korporace, které se chystají převzít část těch likvidovaných výrob tak, aby jim nepřekážely.

Podle mého názoru je třeba se také zabývat ještě něčím jiným a to deficity, které byly před krizí v našich jednotlivých resortech, a to deficity našeho rozhodnutí, kam nasměřovat českou ekonomiku a jaké věci podržet jako rozhodující infrastrukturu pro stát. My jsme, když jsme navrhovali zločiny privatizace, už nastínili jako Komunistická strana Čech a Moravy to, že v rámci privatizace došlo i k zániku podniků, které se týkají kritické infrastruktury státu. Nejde jenom o dopravní systémy, nejde jenom o energetiku, nejde jenom o to, jakým způsobem stát potřebuje určité věci, které nelze nahradit v klasickém tržním prostředí. A každý stát, který myslí i na věci, které se mohou stát, myslí na krizové situace, si ponechává a snaží se je udržet v chodu nebo tak, aby je mohl rychle nastartovat. Jedná se jak o výrobní zařízení, tak se samozřejmě jedná i o případné rezervy v materiálech a v zásobách.