Na jednu stranu jsem nadšená z toho, že již tak dlouho mohu žít ve svobodné zemi, která není plná šedi, nenávisti, sobectví, pokrytectví a strachu. Jsem nadšená z toho, že moje děti vyrůstají v demokratickém systému a svobodě a totalitu znají jen z vyprávění, internetu, médií, nebo ze školy. Jsem nadšená z toho, že jsem se těchto změn v relativně mladém věku dočkala.

Nikdy bych však v revolučních časech listopadu 1989 nevěřila tomu, že po dvaceti pěti letech uvidím, jak komunistům opět rostou křídla. Je mi nevolno z jejich drzosti odvolávání se na demokracii a svobodu slova při jakékoliv příležitosti.

Je mi podivně z toho, že místopředsedou dolní komory Parlamentu je komunista a k tomu osoba evidovaná na seznamech StB. Je mi podivně z toho, že z pozice místopředsedy PS PČR jede do Ruska vyjednávat s osobou, která je na seznamu nežádoucích osob v rámci EU a USA v souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem.

Je mi podivně z toho, jak bývalí členové StB a pochopitelně i KSČ prorůstají do významných pozic státních a polostátních úřadů a firem.

Je mi podivně z příklonu našich čelních představitelů (bývalých členů KSČ) k Rusku (navíc po anexi Krymu) a k Číně, kde se učí, jak sjednotit společnost.