Každá společnost žije podle nějakých pravidel. Některá jsou psaná, jiná nepsaná, všechna jsou však důležitá. U všech také platí, nebo by alespoň platit mělo, že jsou dodržována nikoli kvůli hrozbě sankce za jejich porušení, ale především proto, že jejich dodržování je obecně pokládáno za užitečné. Platí také, že podoba všech pravidel je výsledkem tisíciletého vývoje, a některá z nich nám dokonce byla vlastní ještě dříve, než jsme začali cítit potřebu si je přesně formulovat (i ta úplně první lidská společenství musela žít podle nějakých pravidel) a tak se můžeme domnívat, že nepsaná pravidla jsou ještě o něco důležitější a trvalejší, než ta psaná. Je také zjevné, že obecná pravidla a zvyklostí jsou jedním ze základních zdrojů identity společnosti.
Po celou dobu lidské historie se každý, kdo se hodlal usadit v cizí zemi, nebo dokonce jenom v cizí obci, snažil poznat místní zvyky a přijmout je za své. Takto se vždy choval každý, kdo měl přátelské úmysly, protože pokud by jednal jinak, byl by oprávněně podezírán z toho, že chce stávající a obecně akceptovaný řád rozbořit. A proč by měl být vítán ten, kdo přišel zbořit něco, co místní považují za dobré?
S bouráním zaběhlých pravidel nevyhnutelně přichází zmatek, se zmatkem násilí, a proto je zachování místních pravidel rozumné nejen pro domácí, ale i pro nově příchozí, protože těch je obvykle méně než místních a tak by zmatek a násilí odnesli nejvíce. Pokud ale počet nově příchozích přesáhne jistou mez, tak je přirozené, že si začnou prosazovat pravidla svá, jelikož jsou podle nich zvyklí žít, a žijí podle nich nejspíše proto, že je pokládají za dobrá. Pokud si nově příchozí svá pravidla na cizím území prosadí, tak se toto území stává jejich vlastním. Někdy se tomu říká anexe, jindy dobytí, či ovládnutí, nebo možná ještě jinak, avšak ať už tento proces nazveme jakkoli, obyčejně se neobejde bez konfliktů, jež jsou tím prudší čím jsou soupeřící pravidla rozdílnější. Je proto přirozené, že se obyvatelé každého území vždy dívají na každého nově přišedšího a priori s nedůvěrou, protože neví, co od něj mohou čekat – neví, podle jakých pravidel je zvyklý se chovat a zda tato pravidla nejsou v konfliktu s pravidly v místě zaběhlými. Dříve se takovému chování říkalo zdravý rozum, dnes se nazývá xenofobií a dalšími módními slovy, které mají za úkol zdravý rozum z našich životů odstranit. Dále je rovněž přirozené, že dokud nově příchozí dostatečně neprokáže, že se sžil s místními zvyky, tak nemůže být plnohodnotným členem společnosti se všemi právy, jež z takového členství vyplývají. Musí tomu tak být proto, že s právy jsou spjaty také povinnosti a z nich je akceptování místních zvyků a pravidel povinností základní. Pokud by nebylo, tak by přestala platit jakákoli pravidla a společnost by tak byla uvržena do chaosu a všeobecného násilí.
Každý konstruktér ví, že vnášení nových, či dokonce cizorodých prvků do funkčního a zaběhlého systému je vždy rizikové. Nikdy si nemůžeme být jisti tím, jak přesně bude systém na změnu reagovat, a proto vždy hrozí havárie, jejíž rozsah je tím obtížněji predikovatelný, čím složitější je celek, jež má nový prvek absorbovat. A lidská společnost – zejména ta západní – je zřejmě nejsložitějším technologicko-sociálním celkem, který kdy na světě vznikl. Havárie stroje obyčejně znamená ztrátu peněz, havarie společnosti obyčejně znamená krveprolití. Jako důkaz nám mohou posloužit arabské země, které, po takzvaném „arabském jaru“, nepřijaly pro ně cizorodý prvek – demokracii – a od té doby se zmítají v sérii nepřehledných a krvavých občanských válek.
„Skutečnost, že hidžáb je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky.“ Tímto výrokem Nejvyššího soudu se dostáváme k případu Somálky a jejího sporu se zdravotní školou o nošení hidžábu. Detaily sporu nechme bez komentáře, protože nejsou podstatné a pokusme se na věc podívat v obecnější rovině.
První, co stojí za pozornost, je tvrzení, že cizorodý prvek ve společenském chování neznamená porušení norem společenského chování. Jak tomu rozumět? Definiční podstatou jakýchkoli norem je jejich závaznost, a proto prvek, který není v souladu s parametry, jež tyto normy specifikují (jinými slovy: je cizorodý), musí znamenat porušení norem samotných. V důsledku tohoto porušení se pak nutně musí měnit charakter celku, jehož fungování z daných norem vychází. Co to znamená z praktického hlediska?
Do ČR přijela Somálka, která odmítá akceptovat naše pravidla (normy) a naopak se nám snaží vnutit ta svá, somálská. Našimi pravidly sice pohrdá, náš životní standard se jí ale líbí, a proto by jej chtěla získat také pro sebe a později pravděpodobně i pro své somálské kamarády a příbuzné. Potíž je v tom, že náš životní standard není jakýmsi nadpřirozeným jevem, který nám jen tak spadl do klína, ale jde o výsledek tvrdé práce a nesčetných obětí nás a našich předků, přičemž platí, že platformou, která nám naši práci umožňuje a která jí dává smysl, jsou právě naše pravidla, jejichž formulování a uvedení do praxe stálo Evropany celé řeky krve. Naše pravidla a náš životní standard jsou spojené nádoby a je zjevné, že máme dost dobrých důvodů je hájit. Nejvyšší soud to ale vidí jinak. Rozhodl, že jediným pravidlem naší společnosti je, že žádná vlastní pravidla nemá a že je povinna akceptovat všechna pravidla, která si kdo přiveze, nebo si je svévolně stanoví. Podle Nejvyššího soudu k nám tedy mohou přijet Eritrejci, Somálci a další Afričané, pak i obyvatelé Blízkého východu a také Afghánci, Pákistánci, zkrátka všichni obyvatelé třetího světa a zavádět u nás svá pravidla, protože my žádná vlastní nemáme? Asi ano. Pak je ovšem nevyhnutelné, že se z České republiky stane nové Somálsko, či Afghánistán, a to se vším, co k tomu patří. Dá se samozřejmě namítnout, že přece máme nějaké zákony, které musí každý dodržovat. Ano, máme. Jak už ale bylo uvedeno; pro společnost jsou podle všeho nejdůležitější zákony nepsané a je zřejmé, že především ty nás odlišují od zemí třetího světa.
Někdo se možná může zeptat, co hidžáby v ulicích našich měst přinesou zlého. Na to se dá nejlépe odpovědět otázkou, co přinesou dobrého. Pokud se podíváme na zkušenosti evropských zemí, které tuto „civilizační vymoženost“ importovaly na své území, tak nic, o co bychom měli stát, nevidíme a totéž (snad s výjimkou neexistence feminismu) platí i pro země, kde je tato „civilizační vymoženost“ na domácí půdě. Proč bychom tedy měli zavádět něco, co nám, podle všech dostupných poznatků, nepřinese užitek? Proč bychom měli riskovat havárii společnosti se všemi jejími důsledky?
Kdybychom se chovali podle somálských norem, tak vtrhneme do budovy Nejvyššího soudu a soudce, s jejichž rozhodnutím nesouhlasíme, přivážeme k autu a usmýkáme k smrti. Nejspíš by to šlo, protože ta budova není nijak zvlášť chráněná, avšak naše nepsaná pravidla nám brání nad tím byť jen uvažovat, natož se o něco takového pokusit. Doufejme, že to tak i zůstane a že za čas na každém rohu nebudou muset hlídat ozbrojenci. Naše (psaná i nepsaná) pravidla nám ale dovolují proti zmíněnému rozhodnutí podat ústavní žalobu. Pokud i Ústavní soud potvrdí, že naše pravidla nejsou hodna ochrany, nebo že neexistují, tak bude potřeba napsat a schválit takové zákony, které to změní. Při jejich tvorbě máme dvě možnosti. První z nich je přesně, a to až do sebemenších detailů, popsat všechny naše normy, a to včetně těch dosud nepsaných, a tvrdě vyžadovat jejich dodržování. To na první pohled sice možná zní dobře, ale ve skutečnosti je to cesta do otroctví. Je potřeba si uvědomit, že lidský život je natolik rozmanitý, a doufejme, že takovým i zůstane, že jej ve všech jeho odstínech nejsme schopni do paragrafů vměstnat, a ten, kdo by o to usiloval, je v lepším případě utopistou, v tom horším tyranem. S obojím máme dost zkušeností na to, abychom potřebovali další. Nezbývá tedy, než se i do budoucna spolehnout, že kromě psaných budou dál v platnosti také naše pravidla nepsaná, tedy ta pravidla, jejichž znalost si po staletí předáváme z generace na generaci a jejichž dodržování se nám dlouhodobě osvědčilo.
Představa, že multikulturalismus znamená exotická jídla, jež nám na rohu ulice prodávají usměvaví Somálci, Afghánci a další obyvatelé třetího světa, kteří příchodem do Evropy přijali naše pojetí lidských práv, obecných (psaných i nepsaných) norem sociálního chování a demokracie, je sice hezká, ale v praxi nefunguje. Důkazem je situace evropských zemí, které se podle této absurdní teorie chovaly. Dokazují to také, již jednou zmiňované, důsledky pokusu importu našich norem do muslimských zemí. Dokazuje to i stav všech afrických zemí, kde pokusy o zavedení našich norem selhávají více než sedmdesát let a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom něco mělo v dohledné době změnit. A dokazuje také somálská studentka, jejímž prvním krokem po příchodu do naší země byla žaloba namířená proti našim pravidlům.
Je to ale logické. Proč by se ti lidé měli u nás chovat jinak, než u sebe doma? Proč by se měli chovat jinak, než podle svých norem, podle nichž žijí po celé generace a o kterých jsou přesvědčeni, že jsou lepší než ty naše? Proč (a jak) by měli svá, tisíce let vytvářená a zažitá, pravidla najednou zahodit a přijmout cizí? Kdo si myslí, že to udělají, prokazuje zvláštní kombinaci naivity a arogance. Fakt, že naše normy mají platnost u nás, skutečně neznamená, že budou automaticky přijímány všude. Proto bychom měli skončit s jejich vývozem do zahraničí a zároveň bychom měli skončit také s dovozem těch cizích k nám. Čím dříve se takto začneme chovat, tím dříve bude svět, včetně Evropy, bezpečnějším místem.
Pokud nechceme, aby se naše společnost rozpadla a následně přeměnila v jakousi mutaci mezi Afrikou a Blízkým východem, tak musíme každého nově příchozího při sebemenším podezření, že není schopen, či ochoten bez výhrad přijmout naši kulturu, okamžitě vykázat z ČR. Naše země nemůže být k volnému použití každému, kdo si to zamane. V opačném případě totiž pojem „naše země“ přestane existovat a totéž nakonec bude platit i pro nás. Aby bylo jasno: nevoláme po zastavení vývoje společnosti – něco takového ani není možné – voláme však po vývoji, který vychází z našich pravidel, jež nám zčásti byla dána a zčásti jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, protože se prokázalo, že jsou to pravidla, alespoň pro nás, ta nejlepší. Voláme po dlouhé, obezřetné a pomalé evoluci a odmítáme revoluci, jíž jsme dnes, bohužel, svědky a zároveň i účastníky. Nejprve je potřeba odstavit od moci všechny revolucionáře…
Jaroslav Foldyna
Antonin Staněk
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
