Socialismus, přesto, že vedoucí úloha jedné strany již není státním náboženstvím, však stále přetrvává v mysli mnoha lidí. Mnozí o tom patrně ani sami nevědí. Není se čemu divit, pětadvacet let je krátká doba na změnu paradigmatu, které vytvořily čtyři desítky let komunismu. Není nic neobvyklého slyšet dnes někoho říkat, že bohatí by měli mít vyšší daně, že stát by měl lidem dát práci nebo že majitelé firem vykořisťují zaměstnance. I lidé, kteří se považují za odpůrce komunismu, tak nahrávají tomu, aby se nám socialismus vrátil oknem, poté co byl vyhozen dveřmi. Tentokrát bez vedoucí úlohy strany maskovaný za solidaritu s chudými a slabými. S nedostatkem hlubšího vhledu do problému, který je řešen nějakou státní regulací nebo dotací, tito lidé tleskají řešení, jenž často onen problém jen kosmeticky uhladí, zatímco způsobí jiný a u toho poškodí všechny. Typickým příkladem je minimální mzda a její zvyšování.

Cílová skupina tohoto opatření je ráda, protože dostane o pár set korun měsíčně více. To, že tyto peníze zaměstnavatelé musejí promítnout do nákladů, zvýšit ceny a případně propouštět, již málokdo domyslí. Důsledkem je zástup nezaměstnaných pobírajících místo zvýšené minimální mzdy příspěvky od státu, které zaplatí všichni. Reálný příklad vidíme aktuálně v Německu. Skalní zaklínači bohatých mohou namítnout, že hrabivý zaměstnavatel nemusí přece tolik vydělávat. Nemusí, ale pak taky může s podnikáním seknout. S ním přijdou o práci i všichni zaměstnaní.  Není třeba se dělit na levici a pravici, abychom odhalili nesmyslnost státních zásahů, stačí použít zdravý selský rozum. Registrační pokladny, měsíční přiznávání DPH, centrální registr účtů a další podobná opatření jsou ze stejné kategorie – posílí moc státu, zvýší nezaměstnanost a utlumí podnikání. Přibude úředníků a zvýší se státní výdaje. Nikdo se nebude mít lépe.

Socialismus je přítomen také vždy, když se prosazuje zákon přenášející zodpovědnost z občana na státní správu a zavádí trest za neuposlechnutí. Někdy to není patrno na první pohled, protože změna je předkládána jako ochrana nás samotných. Problém je v tom, že čím více učíte člověka spoléhat se na stát, tím méně se stává zodpovědným sám o sobě. A také v tom, že trest je nejméně účinným výchovným prostředkem.  Jak naučíte dítě, aby chodilo bez pádu, když se bude neustále držet vaší ruky? Tím, že jej zpohlavkujete, kdykoliv klopýtne? Nejlépe je to vidět na dopravních zákonech. Máme bodový systém a jedny z nejvyšších pokut v Evropě, vyhlášky a zákony týkající se řidičů přibývají, přesto nejezdíme bezpečněji. Chodcům bylo nařízeno nosit reflexní prvky – jaký konkrétní dopad to bude mít na jejich zodpovědnost? Dovolím si odhadnout, že opačný. Člověk vybavený svítivou cedulkou získává pocit, že se mu nemůže nic stát, a opatrnost snáze hodí za hlavu. Je to možná maličkost, ale princip zůstává stejný.