Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.