Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, dámy a pánové. Před přerušením mé interpelace na premiéra Sobotku ve věci migrační krize zaznělo mnohé. Třeba to, že chceme-li přežít a žít v mírovém, bezpečnějším světě, pak řešením není a nemůže být expanze Severoatlantické aliance, militarizace evropské a světové politiky a silové přetahování velmocí. A taky to, že svět i Evropa čelí hrozbám, u jejichž zrodu stála právě taková sobecká, agresivní, či nezodpovědná politika.

Kritizoval jsem i servilní české vlády, které k růstu těchto hrozeb přispěly. A to především poklonkováním a podlézáním militantním vládám Spojených států amerických. Proto také tvrdím, že by to chtělo konečně narovnat páteř oficiální české politiky a přestat posluhovat různým planetárním magorům! Není totiž možné donekonečna otevírat vlastní dveře iracionalitě.

Vybavuje se mi irácká válka z roku 2003. Ne, nemám na mysli nehoráznou agresivitu Spojených států amerických a Velké Británie, ale Francii, jejíž tehdejší prezident Jack Chirac invazi ostře odmítl. Francie měla tehdy pravdu, i když se do ní nehorázným způsobem naváželo mezinárodní společenství. Právem nyní prožívá pocit satisfakce.

Jistě, když v listopadu 1990 po úspěšně završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy bylo vydáno prohlášení o konci studené války, když v březnu 1991 oficiálně ukončilo činnost vojensko politické uskupení Varšavské smlouvy a rozpadlo se bipolární rozdělení světa, někteří optimisté ohlašovali věk míru. Dokonce i proklamovali začátek nové éry spolupráce mezi východem a západem. Hlasy, které tenkrát pochybovaly a poukazovaly na prosazující se velmocenské zájmy a přežívající imperiální silové tendence v mezinárodních vztazích, byly podle okolností zesměšňovány nebo cenzurovány a potlačeny.