Během svého dlouhého pontifikátu uskutečnil papež Jan Pavel II. tři návštěvy v naší zemi. Již při té první v roce 1990 v dialogu s kardinálem Františkem Tomáškem uvažovali o novém posouzení či interpretaci osudu Jana Husa. V této snaze o »uzdravení minulosti« navázali na slova kardinála Josefa Berana o upálení Husově a násilné rekatolizaci Čech v době pobělohorské.

Papež Jan Pavel II. vyslovil sice politování nad způsobem, kterým církev Jana Husa zavraždila, avšak ani slovem se nevyjádřil ke kritice tehdejších církevních nešvarů.

To by musel přiznat, že příčiny stavu porušení společenské stability, ve kterém se české země ocitly na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, shledávala většina tehdejších myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali nejen učenci, ale i veřejné mínění především církvi, která přestala pečovat o spásu duší věřících a dávala přednost svým mocenským a majetkovým zájmům. Kritikové neutěšeného stavu se shodovali v tom, že církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání a žít v souladu s biblickým přikázáním.

Volání po reformě zaznívalo nejsilněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě Pražské univerzity. Respektovaným vůdcem reformátorů se časem stal mistr Jan Hus, od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Byl hluboce přesvědčen, že jako kněz prospěje zápasu za práva lidu nejlépe tím, že bude šířit a pomáhat uskutečňovat ideály pokory a spravedlnosti. Odhaloval bohatý, přepychový a hříšný život církevních prelátů, pranýřoval jejich kořistnickou činnost a vystupoval proti vydírání českých zemí papežským stolcem.