Nikdy jsem netvrdil, že poměry před listopadem 1989 byly ideální. Jsem také dalek toho, vidět současný svět a českou společnost i její kulturu a hodnoty, k nimž se občané i umělci hlásí, černobíle. Takové nejsou a nikdy nebyly. To jen mnohá média, zapšklí ideologové a ambiciózní nesnášenlivci, převlékači kabátů a věční služebníci toho, co se právě sluší a nahoře nosí, nejrůznějšího zaměření a směrů, si ve všech historických údobích české státnosti vybírají z barev a složitostí společenského života a kultury podle aktuální poptávky jen ty správně bílé a vedle nich nejtemnější odstíny.

Spisovatel Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění nastavil kritické zrcadlo svým současníkům i sobě samému, tedy coby přesvědčenému komunistovi konce let čtyřicátých a let padesátých, rozčarovanému však z běhu věcí v Československu i v Evropě. Jeho umělecká velikost nespočívala jen v tom, jak postihl to, v čem žil a co bezprostředně vnímal. Svým průnikem do věcí lidských a aktuální české politiky a kultury, i národních dějin, předznamenával i budoucnost. A nebyl zřejmě překvapen, že i po roce 1989 přišlo přejmenovávání ulic, kácení pomníků a přepisování dějin v míře historicky obvyklé i v rozměrech nových, které umožňuje modernita konce 20. a začátku 21. století.

Kunderův odstup od české kultury a společnosti let devadesátých a zejména jeho trvající odstup od české současnosti, včetně kulturní, naznačuje mnohé. Třeba to, že jen společnost nejistá sama sebou se neobrací do minulosti v celé její složitosti, čímž signalizuje obavy ze své budoucnosti.

Ano, pětadvacet let života je dost dlouhá doba na to, aby bylo možné rekapitulovat nejen ekonomické, sociální nebo politické poměry české společnosti, ale také posoudit "ztráty a nálezy" kulturní a obecně společenské. Tedy to, jak se změnila měřítka lidských hodnot a vývoj kultury.

Umění posiluje život