Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo,

stojíme před krokem, kterým máme rozhodnout o osudu další novely návrhu zákona, kterým se mění zákon číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který po třetím čtení projednal Senát a zamítl jej. Je tedy na Poslanecké sněmovně, aby přijala konečné rozhodnutí. V této souvislosti bych chtěl připomenout, že tímto návrhem nedochází, tak jako tady už bylo mnohokrát řečeno z naší strany coby předkladatelů, ke zdanění vydaného majetku, tedy toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jímž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona, nikoliv však již příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 citovaného zákona.

Nebudu se již zabývat historickým exkurzem k této problematice, toho tady bylo řečeno již mnoho, jak při projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tak při projednávání tohoto předloženého návrhu zákona. Ale nemohu se však znovu nezmínit o způsobu, jakým došlo k ocenění majetku, který v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze vydat, a je tedy za něj poskytnuta finanční náhrada. Z mnoha studií odborné veřejnosti, historických faktů, tak i dokumentů, jež měla k dispozici tehdejší vláda premiéra Nečase, vyplývá, že majetek, za který je poskytována finanční náhrada, nebyl nikdy hodnověrným způsobem specifikován. Tedy nikdy nebylo a ani dnes není jasné, za který majetek je finanční náhrada poskytována, a zda skutečně tento majetek spadal do rozhodného období a byl majetkem církví a náboženských společností. Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila, případně jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřenými exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nikdy nedozvěděli a nikdy nedozvědí, stejně jako veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, jehož důležitost zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady. Z dokumentu Ministerstva kultury zabývajícího se a řešícího ocenění původního církevního majetku vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů k roku 2007. Z tohoto roku mají pocházet i údaje o předpokládané tržní hodnotě tohoto majetku. Zde si dovolím ocitovat usnesení dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, přijatého dně 22. července 2008.

Cituji: Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948. Konec citace.

Tento fakt nasvědčuje tomu, že při určení rozsahu majetku došlo k prolomení hranice stanovené zákonem a lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, nelze v této souvislosti mluvit. A zároveň v této souvislosti s uvedenými fakty bych se jen krátce zmínil o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu spisové značky PL ÚS 10/13 nelze než konstatovat, že Ústavní soud zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o němž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna Ústavního soudu soudci Jaroslav Fenyk, Vojan Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský. Samotné finanční náhradě se věnuje Hlava III zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, konkrétně pak zejména ustanovení § 15. Toto ustanovení svojí dikcí vychází spíše z politického nežli právního posouzení a v této souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi, náboženskými společnostmi od autorů např. Jakuba Kříže a Václava Valeše, a důvodovou zprávou k citovanému zákonu. Dle komentáře z něhož cituji, právní vztah mezi hodnotou majetku, formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje. Stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou. Konec citace.