Podíváme-li se ale na jakýkoliv výzkum společenských nálad, vidíme zcela jasně, že jsou stále horší a horší. Lidé sice cítí určité zlepšení své situace, ale ještě silnější je pocit, že o trochu lepší životní úroveň není provázena pocitem jistoty. Jistoty, že stát je tu pro ně a nikoliv jen pro některé.

Naše historická zkušenost s ekonomickým vývojem po listopadu 1989 je asi takováto: období růstu je vystřídáno krizí, po ní následuje různě vleklá stagnace, pak další období růstu a znovu krize. A tak dokola. Ostatně – jde o klasický hospodářský cyklus. Lidé ale vnímají, že z růstu nejvíce profitují bohatí a o poznání méně střední vrstvy a chudší obyvatelé. Zato náklady krize nesou v podstatě především ti nejslabší a podobně také střední třída. Lidé vidí dobře to, co se mnozí snaží zakrýt – že i v České republice existuje privatizace zisků a socializace ztrát.

Potřebujeme se tomuto trendu, který vysává dobrou náladu, nějakým způsobem postavit. Proto potřebujeme i daňovou reformu.

Na jakých principech by měla reforma stát, aby splnila oba svoje cíle? Prvním tímto cílem je zajištění příjmů státní pokladny tak, aby náklady více nesly bohaté korporace a opravdu bohatí lidé a méně ti, kteří se chtějí vlastní prací dostat nahoru. Druhý cíl je jemnější a poněkud „sofistikovanější". Jde o signál pro naprostou většinu národa, že náklady případné příští krize neponesou slabí a nejslabší, ale silní a nejsilnější. Jinak řečeno první cíl má splnit ekonomické zadání, druhý sleduje zadání společenské.