Svoboda má svou cenu. To je vzkaz pražského povstání. Vzkaz stejně stručný, jako silný. Před sedmdesáti lety se občané rozhodli, že nebudou pouze čekat na osvobození, které už bylo doslova za rohem. Ale že se o svou svobodu zaslouží sami.

Cena svobody nebyla nízká. To si dnes zde můžeme připomenout i při pohledu na pobořenou a nikdy nedostavěnou Staroměstskou radnici. Hlavně však na téměř tři tisícovky těch, kteří položili v bojích život. Padli doslova v posledních hodinách války. Padli často tam, kde žili. Zemřeli při obraně svého domova, svých blízkých, svého města, své země a její národní existence a samostatnosti.

Kdo byli tito lidé? Jisté je, že byli hrdiny. Kdo riskuje život, místo aby se ukryl někde ve sklepě a počkal pár dní na vítěznou armádu, je zcela nepochybně hrdina. Za tímto obecným pojmem se ovšem skrývá osud konkrétního člověka.

Kdokoli z nás, kdo se dnes projde po Praze, může na tyto lidské osudy narazit. Můžeme si přečíst na domech jména, povolání a věk těch, kteří zemřeli v posledních dnech války během květnového povstání.