Každá přítomnost expedičních sborů, ať už mají bojové, či humanitární úkoly, je předem odsouzena k nezdaru. Nesouhlasím s obvyklým rčením, že za naši svobodu se bojuje třeba i v Afghánistánu.

Rád bych se aktuálně k situaci v Afghánistánu vyjádřil. Tato země je od svržení oblíbeného krále Muhammada Záhira Šáha v roce 1973 pro normální život a svět ztracena. Král chtěl zemi modernizovat, ženy mohly odložit burky, mohlo se sportovat, světová kultura nebyla zakazována.

V roce 1973 Záhirův švagr Daúd krále svrhl a vyhlásil republiku. To byl začátek konce.

V roce 1978 se krvavým pučem zmocnili země komunisté. Jejich vnitřní rozepře pak o rok později vedly k sesazení prezidenta Hafizulláha Amina a sověty byl dosazen bývalý afghánský velvyslanec v ČSSR Babrak Karmal. Do země vstoupilo sovětské vojsko a začala tak přímá vojenská okupace Afghánistánu Sovětským svazem. Ten utrpěl nesmírné ztráty na životech a po nemožnosti jakkoli tuto rozlehlou zemi zvládnou, musela vojska po devíti letech v tichosti odejít.

Korunu rozvratu země nasadily ovšem hned v roce 1979 USA, které začaly financovat tzv. mudžáhidy a dodávat jim zbraně aby bojovali proti prosovětské ateistické vládě a sovětským vojskům. (V našich kinech o tom běžel, samozřejmě pro tuto pro civilizovaný svět sebevražednou akci, pozitivně naladěný americký film.)