Poslední dobou jsem svědkem zvláštního úkazu. Starost o děti, které nikdo nechce, rezonuje společností. A to mě těší. Nejsme lhostejní. Dokážeme cítit soucit, toužíme pomáhat a jsme solidární, i když nás k tomu nenutí karabáčem stát. Jenže, ono se to tak nějak zvrtlo.

Snad neexistuje ve společnosti člověk, který by neměl představu o tom, co je pro takové dítě nejlepší. A tak má takové dítě na své straně obrovskou armádu stoupenců a ochránců. Hlavní názorové proudy jsou v zásadě dva:

    1) Ať dítě vychovává kdokoliv, kdo mu poskytne domov a snad i trochu lásky.
    2) Ať dítě vychovává kdokoliv, kdo mu poskytne domov a snad i trochu lásky. Kromě homosexuálů. To radši ústav.