Jedno je ale zřejmé, a to že nejvýraznějším představitelem českého eurorealismu (či chceme-li euroskepticismu), který po celou svou politickou kariéru tento požadavek na konzistentnost splňuje, je Václav Klaus. Druhým Jana Bobošíková.

Zmiňovaný postoj neznamená nějakou apriorní nedůvěru vůči Evropě jako kontinentu a už vůbec ne vůči jejím obyvatelům, či spíše vůči obyvatelům jednotlivých evropských států. Jde o nedůvěru vůči současnému směřování umělé vytvořeného útvaru zvaného Evropská unie. Jde o skepsi vůči realitu nerespektujícím konstrukcím, které chtějí dramaticky předbíhat vývoj a kterým proto nestačí idea jednotného evropského trhu, v němž se pohybuje zboží, služby, kapitál a pracovní síla bez jakýchkoli omezení a bez vytváření bariér administrativami jednotlivých států. To je cíl realistický, který znamená pro všechny účastníky takového trhu nespornou výhodu a příležitost. Mimochodem, zatím není zcela naplněn.

Příkladem zmiňovaného předběhnutí doby je projekt jednotné evropské měny, tedy eura. Prosadili jej ti evropští politici, kteří spojili svou politickou budoucnost s tezí, že čím více integrace se v EU prosadí, tím lépe. Podařilo se jim, za vydatné pomoci stejně uvažujících novinářů, předhodit občanům evropských zemí novou svůdnou ideu lepších zítřků, které nastanou v podstatě samovolně jenom tím, že se omezí a nakonec úplně rozpustí suverenita národních států v osvícené celoevropské vládě. Že stačí jenom přesunout podstatné kompetence z národních parlamentů a vlád do Bruselu, kde se jich ujmou poučení byrokraté, kteří vědí lépe než nějací zvolení poslanci v desítkách parlamentů, co je správné a všem prospěšné. A zejména čemu je třeba zamezit, co je nezbytné zregulovat, co omezit kvótami a celoevropskými předpisy, a také co je třeba nekompromisně zakázat. Jaká podobnost s jinou svůdnou ideou, která zaznamenala v části Evropy takový „úspěch“ v minulém století. Bohužel ve svých výsledcích znamenala utrpení pro stamiliony lidí a smrt pro desítky milionů.