Nedivím se. A přemýšlím, nakolik Miloš Zeman hovoří na základě nějaké své osobní zkušenosti. A také, co tomu asi říká Michal Gabčo. Tedy, jestli o tom vůbec ví, jestli mu to stojí za komentář a jestli se vůbec dožil. Bylo mu v roce 1970 tak kolem třiceti, a Romů osmdesátníků moc neznám.

Byli jsme tehdy čtyři frekventanti nultého ročníku různých vysokých škol, nucení přes den pracovat jako pomocní kopáči u pražských Inženýrských a průmyslových staveb. Za čtyři koruny hrubého na hodinu. Večer jsme pak poklimbávali na přednáškách a seminářích.

Octli jsme se v partě pestře složené. Kromě nás tam bůhvíjak skončil postarší absolvent prvorepublikového gymnázia, před jehož rozhledem a vědomostmi jsme my skorovysokoškoláci smekali.  Pak pohodový pán, s hnědou rádiovkou naraženou do čela, který si i během práce neustále ukrajoval z paprikového špeku a zapíjel ho pivem přímo z láhve.  Ostatní ho za zády pomlouvali, že je to starý fluktuant a nemakačenko. Fakt je, že se zrovna nepřetrhl.