Hudeček (TOP 09): ANO? Ne, děkuji

Tak jako řada jiných bloggerů. V souvislosti s nadcházejícími volbami se totiž nemohu ubránit vzpomínce na volby předchozí. Na to, jak jsem tehdy sledoval parlamentní kampaň podnikatelské partaje Věci veřejné, následně jejich vstup do vlády, první drobné půtky, vzájemné odposlechy, rozpad na několikero částí až po hlasování o vlastní terminaci v podobě poslanců. Ze zkušenosti, kterou v politické straně mám, si mohu zpětně dovozovat několik pravidel, principů a souvislostí, proč se tak stalo a proč se opakování historie obávám. Takové moje sedmero politických vykřičníků:

Jedna vlaštovka stranu nedělá

Každý politický lídr, který nemá alespoň stálou, spíše však rostoucí podporu vně strany, začne uvnitř strany dřív nebo později slábnout. Je to přirozený proces, který lze jen těžko zvrátit. Situace časem vykrystalizuje v určitou konkurenční skupinu, někdy s jedním proti-lídrem, někdy více rozmělněnou. V tomto ohledu kooperující duo předsedy a místopředsedy je docela vhodnou pojistkou pro déletrvající fungování strany i přes viditelně nestoupající politické preference, neboť se každý člen může identifikovat buďto s jedním či s druhým kandidátem. Podnikatelské politické subjekty postavené vždy na jednom velkopodnikateli či jedné obchodní společnosti, tuto „pojistku“ ve druhé osobě již z principu nemají a je na místě se ptát, i kdybychom pominuli všechny další rizikové principy, kdo bude nástupcem lídra v dalších letech? Bude dále existovat dotace strany od miliardáře, když ji povede někdo jiný? Nebo se bude měnit i generální sponzor strany? A odrazí se to na dalším směřování straníků.

Nohama na zemi

Stejně jako demokracie je velmi křehká věc, kterou je třeba v rozporu s vrozenou lidskou pokorou hájit i se zbraní v ruce, je i názorová pluralita a tedy schopnost lídra reagovat na nálady ve straně nutnou součástí politické strany. Mohu si být stokrát jistý správností nastolené cesty, ale není mi to k ničemu, když klíčové hlasování nakonec prohraji. Není v těchto případech chyba v tom, že by směr nebyl správný, ale cesta k jeho prosazení zkrátka nebyla vhodná.

Tady je třeba veliké politické obratnosti, zkušenosti a energie, aby z dané situace člověk uhájil, co jen lze. Kompromis by neměl být zaměňován za pletichaření.

Naopak pokud není po kompromisu ani vidu ani slechu, je třeba se mít na pozoru. Z vlastní zkušenosti mohu doložit desítky či stovky mých rozhodnutí, které kdyby nebyly korigovány kolegy, dopadly by neslavně. Stejně tak si myslím, že spousta takovýchto korigovaných rozhodnutí by přinesla větší efekt v původní verzi. Ve výsledku však jsme stále pohromadě, protože se nikdo (tedy ani já) názorově neutrhl od ostatních. V podnikatelských stranách toto nastává velmi brzy, a jak ukazují případy odstoupení z předních míst jisté kandidátky, děje se tak už dokonce před volbami.

Nevolíme podnikatele roku, ale politickou partaj

Schopnost strany spolupracovat s ostatními se neměří schopnostmi z jiných oblastí života. Vysokoškolský profesor je a bude nejspíše levicový intelektuál. Soukromý podnikatel je z hlediska ekonomie velmi sobecky uvažující člověk, v pokročilejší fázi svého podnikání snad již i filantropicky orientovaný. Doktor bude zvyklý na pozornost a vděk lidí okolo. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. S každým takto různě zaměřeným politikem se dá i docela dobře odhadnout, jaké lidi bude dosazovat na místa ve státní správě. Otázka tedy je, co od podnikatelských stran čekáme a jsme-li smířeni s tím, koho zřejmě budou dosazovat na místa ve státní správě. Opět se člověk neubrání vzpomínce na Věci veřejné. Byznys totiž je něco diametrálně odlišného od státní správy. Státní správa je z podstaty konfliktu mnoha zájmů pro práci velmi obtížným teritoriem. A ze zkušenosti z Prahy mohu konstatovat, že není nic horšího, než když se ustupuje právě zájmům byznysu.

Česká republika, a.s.

Politika není srovnatelná s řízením firmy. Přenositelnost znalostí z byznysu je sice vhodná, ale jako určitý stranický mix (jeden podnikatel, jeden vysokoškolský učitel(ka), jeden zaměstnanec, jedna osoba samostatně výdělečně činná, atd.). Tedy usuzovat z toho, že někdo je dobrý podnikatel a tedy dobře povede naši zemi, je lichá úvaha. Kolik skvělých podnikatelů již bylo instalováno na přední místa státní správy, do čela politických stran, kteří pak nedostáli předpokladům v byznysu schopných lidí? Kolik již majetkově dobře postavených podnikatelů vyvolávalo dojem, že mají vyděláno dost a nebudou mít tedy potřebu korumpovat?

Opravdu jsou na tom čeští podnikatelé vstupující do politiky tak, že hledají nový smysl života po úspěšně prožitém životě mladého anarchisty (jako Bill Clinton), po poctivých začátcích v zábavním průmyslu (jako Arnold Schwarzenegger), po skvělém podnikatelském úspěchu (jako Bill Gates) nebo po odpočinkové filantropii (jako Warren Buffet)? Nebo jde jen o strategický timeout v podnikání?

Politický vabank

Jak poznáte, co bude strana v parlamentu či na jiných politických úrovních prosazovat a jakým způsobem tak bude činit? Lze to, pokud člověk, kterému dáváme svůj hlas, měl alespoň nějakou stopu ve veřejném životě. Alespoň něco, co vykonal, podle čeho se s ním můžeme či naopak nemůžeme ztotožnit.

Politik je člověk zvyklý na protichůdné názory, na prohry během hlasování, na vášnivé diskuze. Ti nejzkušenější politici nakonec umí každý útok na svou osobu vrátit jako vítězný úder. A pokud to, co politik říká, koresponduje s tím, co dělá, dostavuje se synergický efekt. V opačném případě se u pozorovatelů dostavuje pochopitelný pocit „nevolnosti“ a posléze i „nevolitelnosti“.

A pokud nemáte s čím srovnávat? Pak hrajete vabank, a to s velmi mizivou pravděpodobností úspěchu. Neboť kdyby již něco vykonat šlo, proč se tito angažují až nyní? Pokud se zajímáte o dění dlouhodobě a něco vám na naší společnosti vadí, pak nejspíše již dlouho pro společnost pracujete, ať už jako starosta či odborný poradce ministra či premiéra. Jako každá tzv. hurá akce, kterou realizujete ve svém životě (například: zhubnu za leden do plavek!), skončí tak, že záměr opustíte po několika prvních překážkách. A že v parlamentu a v politice jsou takových překážek denně desítky. A pokud přeci jen ano? S největší pravděpodobností nezískáte 50 procent hlasů, takže z vašeho programu (pokud nějaký kloudný vůbec máte) zrealizujete všehovšudy tak 20 procent, a ty budou ještě docela v jiném stavu, než jste čekali. A to mluvíme o programech, které se zakládají na již dříve získaných zkušenostech, tedy na znalosti a možnostech politiky vůbec.

Naděje umírá poslední

Po letech života pod taktovkou totalitního režimu, jsme po revoluci naprosto optimisticky a naprosto pochopitelně věřili v plynulý přechod k blahobytnému a vysněnému kapitalismu. A z původních nadějí jsou dnes jen trosky a ve společnosti vládne všeobecné zklamání z politiky a stavu naší země vůbec. Přitom posun je citelný - před třemi lety se nevyšetřoval jediný podvod, jediná mizerná zakázka. Dnes jsme dokonce tak daleko, že za tyto v minulosti uzavřené zakázky pranýřujeme nejen zřejmé viníky, ale pro jistotu i současné politiky (viz Opencard). Máme v sobě pořád zakořeněný pocit, že jedinou šancí je třeba změnit systém. Že tak, jak je to dnes, je to zcela špatně a musí se to dělat jinak. To je ale omyl. Toto není vina systému, ale společnosti jako takové. Máme pocit, že politici něco naslibují a pak to nedělají.

I já jsem toto před vstupem do politiky zklamaně kvitoval. Jenže pak zjistíte, že většina toho, co je v novinách, je vždy trochu zkrácené či přetočené. Že často není třeba hledat zákulisní machinace, ale že se jen prostě velká většina věcí jednoduše jen nepodaří prosadit. To je politika a musí to tak bohužel být. Pouze a jenom demokracie toto umožňuje a je tak z hlediska existence společnosti tím nejdéle fungujícím systémem, který dodává lidem svobodu v té největší možné míře. Že si někteří z nás nejsou schopni spojit svá nově nabytá práva také s potřebnou odpovědností je už trochu problém naší země, které bylo dáno do vínku 40 let komunismu. Schází nám obtížné životní podmínky jako ve Skandinávii, které by nás i přes názorové neshody držely pohromadě. My hledáme stále něco nového, nevyzkoušeného, co nás zaručeně spasí. Hledáme panovníka, který by nám pomohl. Podnikatelské strany hlásající obohacení společenské diskuze tedy volme. Podnikatelské strany, jež jsou ve své podstatě jednonázorové, nikoliv.

Křišťálově čistá 90. léta

Setkal jsem se za své krátké působení na pražské radnici s něčím, co mne přesvědčilo, že se žádná výjimka z těchto několika zásad nevyplatí. A nejméně pak v tom, abychom podcenili reputaci samotných lidí. V komunálních volbách v roce 2010 vyhrál v Praze Zdeněk Tůma (ano, volby vyhrává vždy lídr či maximálně jeho dvojka). Při sestavování koalice byl podveden pravicovým partnerem. Když už bylo primátorské křeslo primátora jisté, byla zase podvedena sociální demokracie. A až nakonec byl podvádějící podveden sám, vlastní stranou, z čehož jsem nikterak radost neměl. Protože to mohlo být od počátku jinak – kdyby se jednalo na rovinu od začátku.

Nelze dlouhodobě brojit proti jednomu nešvaru stejným nešvarem. A také nelze věřit, že kdo podvede jednou, víckrát již nepodvede. A tak ani nepředpokládám, že miliardový majetek získaný v divokých letech našeho kapitalismu v Česku je zrovna tím nejčistším kapitálem. Prostě nevěřím, že bychom v Česku měli takovou bílou vránu, když všechny ostatní jsou černé. Důvěra se strašně dlouho buduje a dá se rychle ztratit. Jak obtížně se buduje důvěra, když v předvolebním boji říkáme všem ostatním dinosauři či neumětelové asi netřeba komentovat.