Vezmu to od lesa. Když v Nizozemí došlo v 80. letech k dekriminalizaci asistovaného suicidia, tj. sebevraždy (tzv. Rotterdamská kritéria, 1981), argumentovalo se obdobně – kontrola rizik, transparentnost, jen ve výjimečných případech, kde není jiného řešení, snížení počtu sebevražd aj. 

Během 20 let se pak rozvolňovalo stále dále, až v r. 2002 bylo asistované suicidium výslovně legalizováno. Pokračovala salámová metoda rozvolňování tak, že těchto činů každoročně přibývá. Každý den(!) je v současnosti v Nizozemí utraceno 21 lidí, část dokonce bez jejich výslovného souhlasu. Mohou být zabíjeny i děti (první s tím přišla Belgie), v některých případech bez souhlasu rodičů. Počet sebevražd neklesl (!), zatímco počet vykonaných eutanázií od r. 2002 do současnosti vzrostl více než čtyřnásobně (1882 vs. 7776 ročně).

K jednání ve sněmovně se blíží rozvolňující materiál, který má ambici „omezit přístup ke konopí u rizikových skupin, zejména nezletilých, snížit zdravotní rizika z užívání konopí a účinnější kontrolu těchto rizik“. Podobná ambice, argumentace a přání provázela Holanďany u legalizace eutanázie, avšak opak se stal skutečností. Důvodem je zejména fenomén kluzkého svahu, kde není návratu, rezignace na princip předběžné opatrnosti a faktická ireverzibilita. Nadto vysoké riziko zneužití a zároveň obrat původních zastánců zákona o 180 stupňů (např. jeden z jeho autorů prof. T. Boer dnes jezdí po světě a varuje, aby v jiných zemích neudělali stejnou chybu jako on a Nizozemí).