Dobrovolnická pomoc osob zaneprázdněných prací, hendikepovaných, křehkých seniorů či samoživitelek pohlcených péčí o vícero dětí je takřka nemožná. Co zbývá? Jen zmar, bezmoc a z toho plynoucí frustrace? Ne! Mám tip.

Nedávno jsem „objevil“ málo známou, o to pozoruhodnější osobnost. Je jí Raoul Follereau (1903 – 1977). Pomáhal nakaženým leprou (malomocenství), kterým zasvětil svůj život. Nejen přímou materiální a zdravotnickou pomocí, veřejně také bojoval s příčinami hrůzné nemoci – vystupoval proti bídě, lhostejnosti a nespravedlnosti. Otevřeně hájil práva nakažených, na které se společnost dívala jako na prokleté a nečisté, a snažil se jim vrátit lidskou důstojnost.

Na svých cestách po světě se často setkával s lidskou bídou. To jej přivedlo v r. 1942 k vyhlášení tzv. Hodiny chudých. Každý, kdo se k jeho výzvě přidal, obětoval svou hodinovou mzdu ve prospěch nejslabších. Ať se již jednalo o budování nemocnic, škol nebo leprosárií. O několik let později, na Velký pátek v r. 1947, přesně ve tři hodiny odpoledne, vyhlásil generální stávku sobectví. Požádal o projev lásky vůči těm, kteří ji nejvíc potřebují.

Lidi dobré vůle motivoval k projevení i jen malého konkrétního skutku lásky k bližním. Velký mezinárodní ohlas zaznamenala jeho deklarace Atomová bomba, nebo láska k bližnímu? V ní syrově pojmenoval absurditu studené války - buď naučíme lidi vzájemné lásce a člověk bude moci konečně žít pro člověka, anebo všichni lidé zahynou, společně.