Jakob (TOP 09): Vláda má hledat úspory, ne rozvolňovat pravidla

Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Nemůžu se nevyjádřit k tomu, co se tady proběhlo, že vládní koalice si odhlasovala pevné hlasování. Paní předsedkyně klubu hnutí ANO tady říkala spoustu čísel, časů, nicméně faktem je, že ten bod jsme ve třetím čtení tady projednávali zhruba tři a půl hodiny. A nepletu se, když k tomu dodám, že víc než půl hodiny k tomu mluvila paní ministryně financí. Započítávání času projednávání na výboru mi přijde absurdní. Jak jsem se díval, třeba první čtení probíhalo zhruba jednu hodinu.

Ale proč je důležité to třetí čtení, tak to je ta skutečnost, že ty nejzásadnější pozměňovací návrhy, které mění podstatu samotného návrhu, tak představitelé koalice v čele s paní ministryní financí podali ve druhém čtení. A to jsou pozměňovací návrhy, které pokud budou schváleny, tak budou mít opravdu nedozírné následky pro budoucnost naší země.

To, že o nich můžeme diskutovat pouhé 3 hodiny, k tomu možná ještě 2 hodiny dneska, tak to mi přijde mimořádně neadekvátní.

Já jsem ještě tady v rámci třetího čtení nehovořil k pozměňovacím návrhům a nezbývá mi v tuto, než tedy využít přednostního práva, abych se mohl vyjádřit ke stanoviskům Ministerstva financí, které podalo k mým pozměňovacím návrhům, které jsem podával spolu s kolegy z našeho klubu TOP 09 a samozřejmě mám velkou potřebu se vyjádřit i k těm pozměňovacím návrhům koaličních poslanců v čele s paní ministryním financí. Já jsem si to trošku zkrátil, abych se opravdu věnoval těm jednotlivým pozměňovacím návrhům, tedy první k těm, které jsem podával spolu s kolegy.

První z nich zavádí bezpečnostní rezervu pod výdajovým rámcem. Tedy jednoduše řečeno, stát si nevypočítá maximální možné výdaje a neutratí je do poslední koruny. Vytvoří si rezervu, fiskální polštář, chcete-li bezpečnostní buffer. Ten návrh vychází z jednoduché zkušenosti. Ekonomické prognózy nejsou dokonalé, příjmy mohou být nadhodnocené, výdaje naopak podhodnocené. Mimořádné situace mohou přijít samozřejmě nečekaně, proto každý rozumný hospodář nikdy neplánuje s nulovou rezervou. To platí jak pro domácnosti, tak pro firmy a mělo by to samozřejmě platit i pro stát. Proto spolu s kolegy navrhujeme tři varianty. Fixní rezervu ve výši 0,5 procenta HDP, cyklicky diferenciovanou rezervu a nebo přísnější rezervu při vyšší úrovni veřejného dluhu. Všechny ty varianty mají jediný smysl, a to je vytvořit dodatečný prostor pro stabilitu veřejných financí. V tomto návrhu Ministerstvo financí, já to řeknu ve zkratce, nebudu ta stanoviska číst, abych nezdržoval, tvrdí, že nelze kvůli rezervě nerealizovat investice.

To je přece argument, který nemůže obstát. Nikdo zde nenavrhuje zákaz investic, nikdo neříká, že stát nemá investovat, ba naopak. Říkáme pouze, že investice mají být financovány v rámci udržitelného rozpočtového rámce. Pokud je investice skutečně prioritní, má vláda upravit jiné výdaje. Má hledat úspory, má stanovit priority nebo má hledat nové příjmy. To je podstata odpovědného vládnutí. Ministerstvo dále tvrdí, že důležitější je kvalita výdajů než samotná výše rámce. Kvalita výdajů, to je nepochybně důležité, ale kvalitní výdaj není omluvou pro nedostatek fiskální disciplíny. Kdybychom tuto logiku přijali, znamenalo by to, že pravidla neplatí, pokud má vláda subjektivní pocit, že utrácí dobře. Takto však právo ani rozpočtová odpovědnost nemůže fungovat.

Druhému našemu pozměňovacímu návrhu, který řeší situaci, kdy jsou fiskální pravidla porušena, ten návrh klade vlastně jednoduchou otázku. Co se stane když stát pravidla nedodrží. Vládní návrh na tuto otázku odpovídá velmi vágně. Náš návrh odpovídá naopak zcela jasně. Musí následovat náprava, ať už automatickým snížením výdajového rámce, povinností předložit nápravný plán nebo procedurálním omezením předložení rozpočtu. To je přece standardní princip každého funkčního kontrolního mechanismu. Pravidlo bez korekčního mechanismu je naprosto neúplné a ve výsledku nefunkční. Ministerstvo ve svém stanovisku k tomuto pozměňovacímu návrhu tvrdí, že je návrh nadbytečný. Pokud je nadbytečný, tak by měl být vlastně neškodný. Pokud je neškodný, proč proti němu je zcela zásadní negativní stanovisko ministerstva. Ministerstvo zároveň tvrdí, že samo nemůže rozhodovat o konkrétních opatřeních. To je do jisté míry pravda, ale náš návrh po ministerstvu nepožaduje, aby samo politicky rozhodovalo. Požaduje pouze, aby předložilo plán, aby posoudilo varianty řešení, aby transparentně vyčíslilo dopady. Přesně to je přece úloha Ministerstva financí. Ministerstvo má být odborným garantem rozpočtové politiky, ne pasivním pozorovatelem.

Náš třetí pozměňovací návrh stanoví, že běžná odchylka od růstu čistých výdajů nesmí přesáhnout 0,25 procenta HDP. Současně, a to je důležité, zachovává všechny důležité výjimky v souladu s evropskou legislativou, tedy mimořádné situace, únikové doložky a rozhodnutí orgánů Evropské unie. Návrh tedy neomezuje flexibilitu tam, kde je skutečně potřebná. Omezuje pouze běžnou diskreci, a to je přece správně.

Ministerstvo ve svém stanovisku argumentuje odloženými investicemi. Jenže právě zde je zjevné, že stanovisko ignoruje text našeho návrhu. Pokud nastane situace upravená evropským právem nebo rozhodnutím Rady Evropské unie, omezení se nepoužije, náš návrh tedy investice rozhodně neblokuje, pouze brání tomu, aby se pod záminkou flexibility systematicky rozvolňovala fiskální pravidla. A znovu, pokud vláda potřebuje vyšší odchylku, existují legální mechanismy. To je přece podstata právního státu.

Konečně náš čtvrtý pozměňovací návrh, ten je institucionálně nejdůležitější, posiluje roli Národní rozpočtové rady ne tím, že by jí dával rozhodovací pravomoc, ale tím, že její stanoviska nebude možné jednoduše odbýt několika větami. Pokud ministerstvo s radou nesouhlasí, musí podle našeho návrhu kvantifikovat dopady na saldo a dluh, Identifikovat rizika, popsat konkrétní nápravná opatření. V přísnějších variantách tohoto pozměňovacího návrhu navíc musí předložit kompenzační opatření nebo vyčkat 30 dní před předložením rozpočtu. To není žádné veto, to není žádná blokace, to je pouhá institucionální brzda a demokratický stát takové brzdy potřebuje.

Ministerstvo tvrdí, že požadavky jsou prakticky nerealizovatelné. S tím rozhodně nemůžu souhlasit.

Pokud Ministerstvo financí nedokáže kvantifikovat dopady vlastních fiskálních rozhodnutí, pak je to alarmující zpráva o stavu řízení veřejných financí. Právě toto ministerstvo sestavuje státní rozpočet, vytváří makroekonomické prognózy, hodnotí dopady legislativy a komunikuje s evropskými institucemi a nyní nám říká, že není schopno vyčíslit dopady rozhodnutí na saldo a dluh. Pokud je to pravda, tak je to velmi vážné, a pokud to pravda není, pak je toto stanovisko pouhou záminkou, proč nezvyšovat transparentnost. Ministerstvo navíc argumentuje, že v některých případech jsou dopady malé. Ale malé dopady přece lze kvantifikovat a právě kvantifikace umožňuje věcnou diskusi. Argument dopad je zanedbatelný není argument proti transparentnosti, naopak je to argument pro to, že požadavek lze splnit velmi snadno.

Všechny ty čtyři naše pozměňovací návrhy spojuje jedna základní filozofie. Fiskální pravidla musí být předvídatelná, transparentní, vymahatelná a institucionálně ukotvená. Bez těchto vlastností se z nich stává pouhá deklarace. A to si Česká republika nemůže dovolit. Veřejný dluh roste, úrokové náklady rostou a ten rozpočtový prostor není donekonečna neomezený. Každá vláda má přirozenou tendenci utrácet více. Právě proto ale existují tato pravidla a právě proto existují i nezávislé instituce. Národní rozpočtová rada není politickým aktérem. Je odbornou institucí, kterou stát vytvořil proto, aby poskytovala právě nezávislé hodnocení. Pokud její stanoviska nemají praktický dopad, pokud je lze bez důsledků ignorovat, pak se ptám, proč jsme ji vlastně vůbec zřizovali. Jen proto, aby upozorňovala na rizika, která může vláda bez jakýchkoliv nákladů přehlédnout? To by bylo málo, za mě velmi málo. Vyspělé země vědí, že důvěryhodnost veřejných financí nestojí jen na dobrých úmyslech. Stojí na institucích, na pravidlech, na korekčních mechanismech a hlavně také na transparentnosti. A právě tímto směrem směřují i ty naše pozměňovací návrhy. Nedělají nic revolučního, pouze doplňují to, co ve vládním návrhu chybí.

Vážení, dnes můžeme rozhodnout dvěma způsoby. Buď přijmeme zákon, který bude obsahovat pravidla bez skutečných následků, nebo přijmeme zákon, který bude znamenat skutečný závazek odpovědného hospodáře. Naše pozměňovací návrhy nejsou ideologické, neomezují legitimní politická rozhodnutí, nevytvářejí veto natož nějakou paralýzu. Pouze zajišťují... (U vládní lavice probíhá diskuse.) Moc omlouvám, děkuju. Pouze zajišťují, že pokud se od pravidel odchýlíme, budeme to muset vysvětlit, kvantifikovat a hlavně napravit. A to je minimum, které by měl občan od státu očekávat. Když pravidla platí pro občany, musí platit i pro vládu. Když stát vyžaduje odpovědnost od daňových poplatníků, musí ji vyžadovat i sám od sebe. A když zřizujeme nezávislé instituce, musíme respektovat jejich odborný hlas.

Proto vás žádám o podporu těchto našich pozměňovacích návrhů. Tady nejde o to, kdo je v opozici a kdo v koalici. Nejde o to, kdo je na pravici nebo na levici. Jde o důvěryhodnost veřejných financí České republiky. Jde o odpovědnost vůči budoucím generacím. Jde o to, zda budeme hospodařit s respektem k pravidlům, která sami přijímáme.

Dovolte mi, abych navázal na předchozí a zaměřil se teď na pozměňovací návrhy koaličních poslanců, o jejichž podstatě ani o tom, že vůbec vzniknou, jsme před druhým čtením nevěděli a toho prostoru pro diskusi bylo opravdu málo. A tyto návrhy mají vlastně jednoho společného jmenovatele. Na jedné straně vláda odmítá ty naše návrhy, které posilují transparentnost, kontrolu a fiskální odpovědnost, a na straně druhé sama předkládá návrhy, které pravidla dále rozvolňují, rozšiřují výjimky a oslabují kontrolní mechanismy. A to je zcela zásadní rozpor. Jeden problém je fiskální a druhý problém je dokonce ústavní a třetí, který považuji také za zásadní, tak je nesoulad, možný nesoulad s evropskou legislativou.

Nejvýznamnějším návrhem je pozměňovací návrh paní poslankyně, paní ministryně Aleny Schillerové pod písmenem B, konkrétně B2, který umožňuje v letech 2026 až 2036 navýšit výdajové limity. To znamená, že vláda vytváří další a další výjimky z pravidel, která mají sama o sobě brzdit nadměrné zadlužování. Přidejme k tomu ještě pozměňovací návrh pod písmenem G pana poslance Nováka, který zavádí další výjimky. A když k tomu všemu připočteme již existující výjimky, dostáváme se do situace, kdy se fiskální pravidla stávají stále méně závaznými. A pokud budou všechny tyto výjimky využity naplno, může se schodek státního rozpočtu příští rok dostat výrazně nad hranici 400 miliard korun a já jsem velmi zvědavý, s jakým schodkem vláda předloží státní rozpočet na příští rok. Pravidlo, ze kterého lze téměř všechno vyjmout, přestává být takto pravidlem. Rozpočtová odpovědnost znamená stanovovat priority, nikoliv donekonečna rozšiřovat seznam výjimek.

Další část toho návrhu pod písmenem B1 umožňuje měnit návrhy rozpočtu institucí, které mají být na vládě nezávislé a jsou to tyto konkrétní instituce: Kancelář prezidenta republiky, Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář veřejného ochránce práv a úřad právě Národní rozpočtové rady. Ministerstvo financí to označuje za zvýšení flexibility. Já v tom vidím ale něco zcela jiného. Vidím zásah exekutivy do rozpočtové přípravy ústavně nezávislých institucí, vidím narušení principu dělby moci. Dělbu moci garantuje ústava. Vidím v tom opravdu nebezpečný precedent. Nezávislost institucí totiž nestojí pouze na tom, že mohou rozhodovat bez politického tlaku. Stojí i na tom, že mají odpovídající institucionální a rozpočtové zajištění. Pokud exekutiva získává silnější postavení při úpravě a schvalování přípravy jejich rozpočtů, vzniká riziko nepřímého tlaku.

To je z ústavního hlediska velmi problematické a z mého pohledu je to dokonce v rozporu s ústavními ustanoveními. Jak jsem říkal, mám rovněž pochybnost o souladu těchto návrhů s evropskou fiskální legislativou. Nový evropský rámec je založen na jednotné trajektorii čistých výdajů a na důvěryhodném systému fiskální kontroly. Pokud členský stát začne postupně vyjímat stále širší okruh výdajů, může tím oslabit smysl celého systému. Evropské právo umožňuje určitou flexibilitu, neumožňuje však, aby se flexibilita změnila v systematické obcházení pravidel. A tady bych rád i v rámci třetího čtení – a myslím si, že by to mělo jednoznačně zaznít i tady od pultíku – moc rád bych slyšel zcela jasné stanovisko paní ministryně s evropskou legislativou. Já tu obavu mám a byl bych rád za její jasné veřejné ujištění, že z jejího pohledu (to) tak není a případně aby to zdůvodnila. Dopředu za to vyjádření děkuju.

Vláda odmítá naše návrhy s odůvodněním, že jsou příliš přísné, že zvyšují transparentnost, že posilují kontrolu, že ukládají povinnost vysvětlovat a napravovat odchylky. Současně ale předkládá vlastní návrhy, které rozšiřují výjimky, oslabují rozpočtové limity, přesouvají významné výdaje mimo rozpočtový rámec a zasahují do rozpočtové autonomie nezávislých institucí. To je tradiční dvojí metr. Když opozice navrhuje odpovědnost, je to údajně nepraktické. Když vláda navrhuje další výjimky, je to prý flexibilita.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, rozpočtová pravidla mají chránit veřejné finance před krátkodobými politickými tlaky. Mají vytvářet důvěru, mají být srozumitelná, transparentní a vymahatelná. Koaliční pozměňovací návrhy však jdou opačným směrem. Rozšiřují výjimky, oslabují limity, přesouvají výdaje mimo standardní kontrolu a otevírají ústavně citlivé otázky týkající se dělby moci.

Můžeme samozřejmě přijmout zákon, ve kterém bude téměř každé pravidlo doplněno další výjimkou. Ale pak si přiznejme, že už nehovoříme o fiskální disciplíně. Hovoříme o účetní konstrukci, která umožní utrácet více, zadlužovat se více a vysvětlovat méně. A pokud výsledkem bude schodek rozpočtu na příští rok přesahující 400 miliard korun, nebude to důsledek nepředvídatelných okolností, bude to důsledek vědomého politického rozhodnutí vládních představitelů.

Proto považuji tyto pozměňovací návrhy za velmi problematické a vyzývám vás, abyste při rozhodování mysleli nejen na příští rozpočet, ale i na důvěryhodnost veřejných financí, na ústavní rovnováhu našeho státu a zejména na odpovědnost vůči budoucím generacím. Děkuji za pozornost.