V uplynulých dnech se odehrály dva významné summity, jež měly být prvním krokem k zahájení seriózního dialogu o ukončení konfliktu. Prvním z nich bylo setkání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem, k němuž došlo na letecké základně Elmendorf–Richardson v Anchorage na Aljašce. Jen o pár dní později se pak Donald Trump v Bílém domě sešel nejen s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, ale i s vrcholnými představiteli evropských zemí (francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, finským prezidentem Alexanderem Stubbem, německým kancléřem Friedrichem Merzem, italskou premiérkou Giorgiou Meloni a britským premiérem Keirem Starmerem), a také s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen a generálním tajemníkem Severoatlantické aliance Markem Ruttem. Schyluje se ale skutečně ke konci války na Ukrajině?

Odpověď na tuto otázku pravděpodobně zná jen Vladimir Putin. Experti se shodují, že ruský prezident nemá důvod, proč by měl na ukončení války spěchat. Čím déle se mu totiž podaří vyjednávání zdržovat, tím dále mohou teoreticky na Ukrajině pokročit ruská vojska, což bude později Putinovi hrát do karet během debat o poválečném územním uspořádání. Ve velmi výhodné pozici se ale Putin díky Donaldu Trumpovi ocitl už teď –summitem v Anchorage se Rusko vymanilo z mezinárodní izolace, v níž se po zahájení invaze na Ukrajinu na několik let ocitlo.

Americký prezident svůj ruský protějšek pompézně přivítal na červeném koberci a celé setkání s „Vladimirem“ pojal s teatrálností sobě vlastní. Zatímco Putin získal privilegium svézt se spolu s Trumpem prezidentskou limuzínou, prezident Zelenskyj se ještě v únoru v Oválné pracovně dočkal pouze výsměchu a urážek.

Ing. Pavel Jaroš

• BPP

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Není ale zcela jasné, na čem se spolu ruský a americký prezident na Aljašce dohodli. Na krátké tiskové konferenci nebyl ani jeden z nich příliš sdílný (což je typické pro Putina, ale zcela neobvyklé pro showmana Trumpa a jeho ego). Putin měl být údajně nakloněn tomu, že se v blízké době setká s prezidentem Zelenským. Schůzka, ke které by se později připojil také Trump, se ale pravděpodobně v nejbližších týdnech neuskuteční. Couvat začala, ostatně jako již v minulosti, ruská strana.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov (jenž se mimochodem na Aljašce demonstrativně promenoval ve svetru s nápisem CCCP) začal vymýšlet důvody, proč ještě není vhodný čas jednat. Opakuje se tak situace z letošního jara, kdy se v Istanbulu mělo uskutečnit jednání nejvyšších představitelů obou zemí. Zatímco za Ukrajinu tehdy do Turecka dorazil vyjednávat osobně prezident Volodymyr Zelenskyj, Rusové za sebe k jednacímu stolu vyslali pouze prezidentského poradce a dva ministerské náměstky.

O moc jasnější není ani výsledek následného jednání Trumpa a evropských lídrů v Bílém domě, jelikož ani v tomto případě nebyl přítomným novinářům a jejich dotazům věnován příliš velký prostor. Na veřejnost prosakují kusé informace o údajných požadavcích obou válčících stran a o možném poválečném uspořádání. Ukrajina zcela logicky trvá na bezpečnostních zárukách a odmítá demilitarizaci či jakékoli územní ústupky (což by navíc odporovalo nejen ukrajinské ústavě, ale také mezinárodnímu právu). Italská premiérka Giorgia Meloni měla během setkání v Oválné pracovně Ukrajině navrhnout kolektivní bezpečnostní záruky podobné závazkům vyplývajícím z článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Lídři států Koalice ochotných navíc už v minulosti hovořili o tom, že by se na území Ukrajiny po skončení konfliktu mohla vyskytovat vojska pocházející ze zemí tvořících tuto iniciativu. To ale naopak odmítá ruská strana, která si navíc nárokuje Donbaskou oblast. To je ale pro Ukrajinu a její spojence zcela neakceptovatelné, protože tento velmi důležitý průmyslový region funguje také jako obranný val proti výpadům z východu. Jak se nechal slyšet německý kancléř Friedrich Merz, je to jako chtít po Spojených státech, aby se vzdaly Floridy.

I přesto je ale velice důležité, že ke schůzce lídrů před několika dny došlo. Vyslali totiž směrem k Trumpovi i Putinovi jasný signál nejen o rostoucí jednotě Evropy, ale také o její neutichající ochotě podporovat Ukrajinu. To evropští státníci ostatně demonstrovali už odsouzením únorového debaklu v Oválné pracovně a distancem od postojů prezentovaných americkou administrativou. Zatímco Trump začal po summitu s Putinem opět přebírat ruský narativ a hovořit o tom, že je výhodnější usilovat o vyjednání úplné mírové dohody namísto debat o příměří (přičemž na Ukrajině ve stejnou chvíli umírali nejen vojáci na frontě, ale také civilisté, jež se stali terčem ruských útoků), evropští politici ani tentokrát nenechali Zelenského na holičkách.

Především německý kancléř Friedrich Merz a francouzský prezident Emmanuel Macron se během jednání zasazovali o to, že se musí co nejdříve vyjednat příměří, a až potom přistoupit k dohodě o úplném konci války. Tuší totiž, že Putinovým cílem je jednání zdržovat a co nejdéle vést opotřebovávací válku. Nezbývá tedy než doufat, že v případě bojkotu dalších rozhovorů ze strany Rusů tentokrát po nátlaku Evropy Spojené státy skutečně přistoupí k uvalení přísných sankcí na Putinův režim.

Až dosud totiž Trump uvalením sankcí Putinovi pouze vyhrožoval, a ruský diktátor si tak ze stanovených ultimát nedělal hlavu. Nastal čas, aby se Trump z pozice amerického prezidenta začal chovat jako lídr jednotného západního světa a ukázal Rusku během vyjednávání jasný postoj. Koneckonců, když už se v Norsku zajímal o to, zda by mohl za vyjednání míru na Ukrajině získat Nobelovu cenu míru, musí pro to udělat víc než jen nechat roztáhnout červený koberec.

Psali jsme:

Jaroš (SPD): Povede Polsko skutečně bývalý rváč Karol Nawrocki, nebo někdo jiný?

Jaroš (SPD): Merz v boji proti migraci dělá, co může. Bude to ale Němcům stačit?

Jaroš (SPD): Trump, Netanjahu a útoky na Írán. Kdo z nich s nimi přišel první?

Jaroš (SPD): Rakouská politická scéna se sjednotila. Na jak dlouho?