Takový je kýžený obraz českého zdravotnictví. Praxe však vypadá poněkud jinak. Nedostatek praktických lékařů na venkově a v menších městech, dlouhé objednací doby a ještě delší doby čekací v nepříjemně nabitých čekárnách, dojezdová vzdálenost v řádech desítek kilometrů či minut stanovená zdravotní pojišťovnou pro tu kterou odbornost představují smutnou realitu našeho zdravotnictví a jeho čím dál těžší dostupnost pro řadového občana. Se stále se zhoršující situací nevole lidu narůstá, políčky nespravedlivě dostávají ti, co v obcích stojí v první linii. Starostové, kterým ze zákona žádné povinnosti v oblasti zajištění zdravotní péče nepřipadají, jsou dotlačeni řešit nepříjemnou situaci za stát. Shánějí lékaře, vymýšlejí vše možné i nemožné, aby je do svých měst přivedli, běhají na krajské úřady i na zdravotní pojišťovny, aby umožnily vypsání výběrových řízení na lékaře a posléze s nimi uzavřely potřebné smlouvy aj. Někde se časem zadaří, jinde jsou veškeré snahy marné. Lékař v obci není, a pokud nenastane ve zdravotnické politice státu zásadní obrat, tak ani nebude. Řešení rozhodně není jednoduché. Osobně vidím základ v zajištění přehlednosti a stability vzdělávacího systému lékařů, uzákonění povinností zdravotních pojišťoven v oblasti kvality a dostupnosti zdravotní péče a v neposlední řadě v efektivním využívání zdrojů v českém zdravotnictví. Bez toho to do budoucna nepůjde.