V šumavských lesích býval v parném létě chládek, protože se stromy ochlazují výparem vody, z lesa stoupá vodní pára jen pomalu vzhůru a voda se může vracet zpět jako drobný déšť. Nic takového se nemůže dít nad rozsáhlými odlesněnými šumavskými kopci o povrchové teplotě až 50 °C.

Státní ochrana přírody podporovaná ekoaktivisty a vědeckou obcí nechala uschnout více než 40 km horských smrčin na hřebenech Šumavy o rozloze téměř 20 tisíc hektarů. Kdyby se to stalo kdekoli jinde, škody na životním prostředí by byly více než sto miliard korun a odpovědní lidé by šli do vězení. Ministerstvo a vědci však opakují: Jde o přírodní procesy a v národním parku žádné škody na životním prostředí nemohou vzniknout. Bohužel vědecká obec, která se v minulosti zúčastnila mediální podpory „vzniku virtuální divočiny na Šumavě“, nedokáže přiznat chybu a manipulaci a opakuje, že Šumava usychá díky globálnímu oteplování, a také, že „příroda si pomůže sama“.

Aktivisté a vědci, kteří podporují ponechání Šumavy „přírodním procesům“, „divočině“ či „bezzásahovosti“ vymýšlejí argumentaci typu, že suchý strom spotřebuje vody méně než strom zelený nebo že v Modravském potoku je stále stejné množství vody, a že „přízemní vegetace rychle nahradí transpiraci dospělého lesa“, a tak vlastně suchý les vodu šetří. Pražští intelektuálové opakují mediální zkratku o tom, jak politici na Šumavě chtějí kácet, případně stavět developerské projekty, a proto „zachovejme na Šumavě divokou přírodu“. Co na tom, že opravdová divočina s divokou zvěří na Šumavě nikdy být nemůže, co na tom, že budujeme divočinu na troskách hospodářského smrkového lesa.