Musím se vám k něčemu přiznat. Od pátečního večera jsem se snažila napsat na svůj FB profil nějaké originální velikonoční přání. Není pravdou, že by se nápady nedostavily, ale cokoli se v mé mysli zrodilo, jsem rázem odhodila jako nepatřičné. Tedy jsem vám, přátelům, nepopřála ani hezké Velikonoce. Letos je totiž prožívám s velikou trpkostí.

Ony vždy byly a měly by být symbolem vzkříšení. Veškerou jejich symboliku ve mně ubíjí morální úpadek západu. Je to až neskutečné, čemu přihlížíme. Zatímco volíme korektní slůvka, abychom se náhodou nedotkli nějaké společenské menšiny, zatímco konflikt na Ukrajině podlehl jakémusi mediálnímu rámování a každý, kdo projeví v této otázce střízlivý úsudek, je okamžitě označen jako proruský, je urážen a vyloučen z veřejné debaty…

Ve věci Gazy, Venezuely, Íránu, Libanonu západ mlčí. Již neexistují pravidla, dostali jsme se do fáze „silnější bere“. Já nerozumím zahraniční politice. Něco málo jsem četla (ne však tolik, kolik bych měla), něco málo slyšela. Přesto, či právě proto se nevyhnu tomu, že se mi v hlavě utváří obraz, který mě nenechává klidnou.