Ve veřejném prostoru se pak rozjela ukázková sekundární viktimizace s výkřiky typu „Co čekala, když s ním šla domů?“, „Když se s ním seznámila na Tinderu, muselo jí být přece jasné, že jde o sex!“ Další série pak poukazovala na delší časový odstup od doby, kdy k znásilnění či sexuálním útokům došlo: „A proč jim to trvalo tak dlouho?“. Tato prohlášení jen potvrzovala výsledky výzkumu, který si nechala zpracovat Amnesty International a Česká ženská lobby v roce 2018 a ze kterého vyplynulo, že v případech znásilnění veřejnost do jisté míry pokládá za spoluzodpovědnou i oběť tohoto trestného činu (až 58 % dospělé populace). Zdálo se tedy, že vše jede ve starých známých kolejích.

Na rozdíl od minulosti se ale většina médií k této vlně nepřidala a postupně narůstal i počet osob, který ve veřejných diskuzích takovéto chování i jeho bagatelizaci odsuzoval, a to i mimo sociální bublinu „zastánců neomarxistické genderové ideologie“ (řečeno slovy Petra Piťhy či Marka Bendy). Možná to byla jejich zásluha, že se nakonec váhy veřejného mínění lehce přiklonily na stranu obětí a spolu s tím začali někteří politici a političky korigovat své výroky. Dominik Feri se zachoval „chlapsky“, vzdal se poslaneckého mandátu a vystoupil z TOP 09.

Zdá se tedy, že konec dobrý – všechno dobré a jaký má smysl tuto kauzu ještě dále rozpitvávat? Bohužel velký. Přibližně před dvěma týdny totiž oslavila deset let své existence Mezinárodní úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, spíše známá jako Istanbulská konvence. Výročí proběhlo téměř bez povšimnutí, možná také proto, že Česká republika tuto úmluvu Rady Evropy (kterou podepsala až v roce 2016) dosud neratifikovala. Jak to souvisí s Dominikem Ferim?