Odboj a odpor vůči genocidní okupaci českých zemí Německem během druhé světové války, domácí i ten zahraniční, musí zůstat v naší národní kronice zapsán zlatým pamětním písmem, musí být chován v úctě a ochraňován. Jeho ať je v nezfalšované podobě předáván mladším, nastupujícím – a také ještě nenarozeným – generacím. Také osudy a výkony československých parašutistů, kteří bojovali za druhé světové války proti nacismu a kteří byli po absolvování speciálního paradesantního výcviku vysazení na území tehdejšího Protektorátu, tvoří jednu z nejčestnějších kapitol tohoto odboje a moderních českých dějin vůbec.

To nebyl atentát!

Kromě našich vojáků cvičených a bojujících ve Velké Británii šlo taktéž o parašutisty vycvičené v tehdejším Sovětském svazu, kteří byli nasazováni do týlu nepřítele ve východní Evropě, zejména na Slovensku. Nejznámější a nejvýznamnější parašutistickou akcí během druhé světové války byla samozřejmě Operace Anthropoid. Šlo o naprosto ojedinělou a výjimečnou záležitost, a to i v celoevropském kontextu boje proti německému nacismu. Tato akce, na jejímž konci byl zlikvidován Reinhard Heydrich, třetí nejvlivnější muž Hitlerovy říše, který plánovitě připravoval a realizoval projekt likvidace českého národa, nebyla – jak je často označována – žádným atentátem. Takový termín má do jisté míry pejorativní až zločinný nádech a zavání příchutí terorismu. Šlo o bojovou akci vojáků řádné československé armády. Ta byla hrdinským činem dalekosáhlého významu, který vrátil Československo na pomyslnou politickou mapu Evropy a plnohodnotně ji zařadil do – později vítězné – protihitlerovské koalice. Od Mnichovské dohody totiž západní mocnosti odstoupily až po likvidaci Heydricha. Nebýt tedy tohoto činu parašutistů, mohly být dost možná Čechy a Morava po válce menší o třetinu svého současného území. Uvádí to například historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.

Riskovali vyvraždění svých rodin

Zároveň nesmíme zapomínat na to, že celá akce by se nikdy nemohla uskutečnit, nebýt domácích (československých) odbojářů. Už od prvních okamžiků výsadku skupiny Anthropoid ji tito odbojáři ukrývali a zásobovali jídlem. Starali se také o zajištění operačního materiálu, zbraní, o veškerou logistiku a také (možná hlavně) prováděli nesmírně důležitý sběr informací. Bez pomoci stovek těchto hrdinů, jejichž jména většinou nejsou dodnes veřejně známá, by naši vojáci Heydricha nikdy „nedostali“. Tato obětavá pomoc stovek českých vlastenců byla o to cennější, když si uvědomíme, že všichni bez výjimky věděli, že svou činností riskují nejen vlastní smrt, ale i vyvraždění svých rodin. Šlo o příklad absolutní a nezištné pomoci na samé hranici lidských možností. Historici vše dnes hodnotí takřka jednohlasně a jednoznačně: jen a pouze zásluhou stovek domácích spolupracovníků a podporovatelů Anthropoidu byl nakonec odstraněn jeden z nejvýkonnějších a nejnebezpečnějších mužů třetí říše.