Většina importu pracovních sil probíhala z bývalých kolonií, Francie, Velké Británie a Itálie, Německo později obohatilo tento import dohodou s Tureckem. Specifické je postavení Španělska a Portugalska. Tyto státy dovážely a dodnes dovážejí pracovníky z lusofonních (portugalsky mluvících) a španělsky mluvících zemí, zejména z Jižní Ameriky. I v současné době většina zemí EU ve velké míře vítá příliv kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly přicházející z Ukrajiny.

Teprve ekonomická krize po roce 2008, likvidace států Libye a Iráku, spojená se snahou podobně naložit se Sýrií a dále pak pokračující chaos v Afganistánu otevřely stavidla masové migraci do EU. S poměrně velkým zpožděním se v posledních 5-ti letech legislativa EU i nejvýznamnějších členských zemí společenství snaží na tento příval reagovat.

Ukazuje se, že dodnes chybí prakticky realizovatelné readmisní dohody se zeměmi původu migrantů, sociální systémy i procedura udělení azylu se výrazně liší země od země a není řešena ani spolehlivá identifikace jednotlivců. Na základě těchto poznatků je v EU v současné době projednáváno 7 nařízení a směrnic, která mají tento stav do budoucna řešit.

Jedná se prvořadně o 4. verzi Dublinského nařízení, o nařízení EURODAC (systém pracujíce s otisky prstů a stanovuje stát zodpovědný za vyřízení žádosti, nařízení o Agentuře EU pro azyl a nařízení o Rámci pro znovu usídlování. Dále pak kvalifikační nařízení stanovující normy pro možnost získání mezinárodní ochrany a pro jednotný status uprchlíka, nařízení o azylovém řízení stanovující jeho jednotný postup a nakonec směrnice o podmínkách přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu,