Městští i krajští politici o lávce hovořili už před revolucí, vždycky se ale našly problémy, proč „to nejde“. Přiznávám, že i mě překvapila složitost problému. V prostoru pardubického nádraží překonáváme nejen hlavní železniční koridor, ale také široké seřadiště nákladních vlaků, soukromé vlečky a nesmíme zapomenout ani na památkově chráněnou budovu nádraží.

Krajští politici razili budování podchodu, ten se ale ukázal jako příliš drahý a také nevhodný z hlediska bezpečnosti. Jen si představte, že byste o půlnoci šli sami cca 200m dlouhým tunelem, ve kterém by kromě vás byla možná tak jedna bezpečnostní kamera. Problémy bychom měli i s provozem nádražní budovy, která se v určité časy uzavírá kvůli úklidu.

Jednoduchá, vzdušná a moderní lávka s lehkým zastřešením a s napojením na jednotlivé peróny. To bylo zadání, které jsem do odborných schůzek s projektanty a s investory přinesl – a je to také zadání, které se dnes blíží k realizaci.