Přístup lídra sociální demokracie bohužel vede ve výsledku k tomu, že si tato strana, které jsem byl členem dvacet let, sama odhání voliče. Je to snad záměr?

Je vhodné, aby demokratická strana sestavila kandidátky tak, aby byly výsledkem osobních zájmů stranického šéfa a fakt, že se na volitelných místech ocitly i skutečné osobnosti, byl spíše malým zázrakem? Typičtější je bohužel situace jako třeba ve východních Čechách nebo na severní Moravě, kde jsou v čele kandidátek lidé, kteří nemohou oslovit potřebný elektorát. Potupná jednání s Marií Benešovou, která měla jednoznačnou podporu v Ústeckém kraji, vedla po silném tlaku od pana předsedy k řešení, že se pro ni nakonec „našlo“ téměř nevolitelné páté místo na kandidátce. Nejde tedy o individuální pochybení ani o autonomní rozhodování na krajských úrovních, ale o  dlouhodobé systémové selhávání vnitřní demokracie strany. Zdá se, že je pro předsedu Sobotku jednodušší sociální demokracii rozdělovat a následně manipulovat, než sjednocovat v konstruktivní, byť tvrdé diskuzi. Při diskusích, když se panu předsedovi něco nelíbí a není schopen prosadit svůj názor, dál nedebatuje, nehledá shodu. Uraženě z jednání odchází…

A připomeňme i další přístup tak typický pro Bohuslava Sobotku. Jako ministr financí i přes výjimečný hospodářský růst založený minulou prorůstovou hospodářskou politikou dokázal svojí fiskální a rozpočtovou politikou (bez jakýchkoliv analýz střednědobých a dlouhodobých dopadů) nastartovat nutnost nekoncepčních škrtů a fiskální restrikce v budoucnosti. Což vedlo k dalšímu prohloubení rozpočtové tenze, poklesu investic a celkové hospodářské recesi.

Rozumějme: k absolutnímu růstu státního a veřejného dluhu, k deficitnímu financování mandatorních výdajů, poklesu kupní síly obyvatel a jejich celkové životní úrovně. Svým výkonem jako ministr financí je Bohuslav Sobotka možná srovnatelný jen se škodlivým a nekoncepčním působením Miroslava Kalouska z doby nedávno minulé.