Nevím, co to je „laciný antikomunismus. Vím pouze to, že antikomunismus , což je vlastně vyjádření odporu proti utlačení totalitním režimem, možná ještě jednodušeji řečeno,  vyjádření touhy po svobodě, nebyl nikdy laciný, ale byl vždy v minulosti draze zaplacen.  Zaplacen stovkami popravených, tisíci vězněných, množstvím rodin vyhnaných z jejich domovů, množstvím zničených osudů. Osudů těch nejlepších z nás. Nemůžeme mluvit ale pouze o 50. létech. V podobě méně viditelné toto vše pokračovalo zvláště po roce 1969 (smrt profesora Patočky, biskupů Hloucha a Trochy, ale i Pavla Wonky, mrtví na drátech na hranicích a miliony ohnutých charakterů).  A to mluvím pouze o Československé republice, nevyjmenovávám oběti rudého teroru po říjnové revoluci (stačí si přečíst knihu Od carského orla k rudému praporu), hladomor v Rusku či na Ukrajině. A všichni víme, že komunismus neměl jenom oběti v Evropě, víme o kulturní revoluci v Číně, či Pol-potově režimu v Kambodži.

Výše uvedené jsou ne příliš složitě dohledatelná fakta. Najít si je může téměř každý. Pokud nemá internet, existují knihovny. A číst v této zemi umí každý. Pokud se vrátím do Československa, dnes (ne úplně přesně)České republiky, můžeme se ptát: je lidská paměť tak krátká?