Vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté, drazí přátelé.

Rozhlížím se po sále a marně hledám některé známé tváře… Se smutkem na srdci zjišťuji, že řada tradičních účastníků našich kongresů nás opustila. Některé jsme naší neochotou k otevřené diskusi vyštvali a jiné jsme pro jistotu ani nepozvali. Politickou diskusi jsme pak proti naší demokratické tradici přesunuli až za volbu vedení. Je proto na místě se ptát QUI BONO? Máme snad z něčeho strach?!! Bojíme se slyšet hořkou pravdu?

Chceme si snad dále lhát do kapsy? Vlastně se nic neděje, jenom jsme prohráli volby a skončili v opozici, uděláme na kongresu facelift a pojedeme dál…

Tak to však není! Již není čas na sezení v kupé se zataženými záclonkami. Jsme na odstavné koleji v nepojízdném vagónu, do kterého zatéká. Lokomotiva je sešrotována a výhybky vedoucí na hlavní koridor zrezivěly.

Máme nyní jen tři možnosti. Vyhrnout si rukávy, využít zachovalé podvozky ze starých vagónů a sestrojit zcela nový vlak, včetně úplně nové lokomotivy. Nebo ještě chvíli sedět v odstaveném vagónu, zatopit si a čekat až se i ten odstavený vagón zcela rozpadne. Někteří možná očekávají, že budou moci přesednout na jiný projíždějící vlak. Ty však musím zklamat. U našeho odstaveného vagónu nikdo ani nepřibrzdí. Situaci, ve které se dnes nacházíme, jsme si zavinili jenom my sami. A to proto, že jsme neslyšeli nebo nechtěli slyšet vzkazy našich bývalých předsedů, kteří zde dnes s námi bohužel nesedí. A že těch výzev k zatažení záchranné brzdy jsme v posledních letech slyšeli požehnaně…