Také letos si dne 28. září připomeneme nový státní svátek, označený jako Den české státnosti a s ním také spornou osobnost knížete Václava. Spor můžeme vést o to, jakou českou státnost vlastně máme slavit?  Nesporné je naproti tomu, že bratrovražda nebyla motivována mezi panovnickými rody tehdy obvyklou touhou po vladařském stolci, ale odlišnou politickou koncepcí. Na jedné straně pobožné kněžny Ludmily, která vychovávala Václava a formovala jeho myšlení, a na straně druhé kněžny Drahomíry, které ovlivňovala Boleslava. Václav dobrovolně přijal podřízenou úlohu k Německu a platil známé poplatky. Provedl také rychlou a důslednou christianizaci státu a stal se štědrým donátorem církve, za což ho římskokatolická církev dodnes velebí jako prvního klerikální panovníka.

Boleslav po Václavově smrti s Němci bojoval za nezávislost přemyslovského státu a podlehl až po 13 letech, kdy byl přinucen k obdobné lenní podřízenosti. Václavovi příznivci argumentují, že Němci byli beztak silnější a že rychlá christianizace nás uchránila před osudem vyvražděných pobaltských Slovanů. Boleslavovi příznivci zase argumentují tím, že Václav byl jako panovník slaboch, který se o odpor ani nepokusil a že doba 13 let bojů již svou délkou svědčí o tom, že získat nezávislost zřejmě nebylo vůbec nereálné. Věci nejsou černobílé a zřejmě částečně platí oba pohledy. Do jaké míry, to nechť zhodnotí především historici.