Poštěstilo se mi. Jeden z mých klientů mi nabídnul zakázku takového rozsahu, že se v jednom člověku nedá zvládnout (jsem malý parazit, OSVČ). Inu, to opravdu není důvod ke stížnostem. Mají na mě rozpočet, jsou ochotní ho na mě vyčerpat (samozřejmě pokud odvedu tu práci) – co by za to jiní dali! Zbývá najít někoho, kdo mi s tou zakázkou pomůže.

Všechno ohledně té práce je perfektní. Moji lidé by makali z domova, jako já, a to dokonale flexibilně („Zakázka do konce měsíce, dělejte si ji třeba ve dvě ráno a odevzdejte třeba 30. Jak chcete.“). Vše bez nějakých výdajů na dopravu a vybavení, na vše jim stačí jejich notebook a internet, komunikovat můžeme přes Facebook a práci zadávat přes Google Tabulky… Klidně zaměstnám kámoše z Moravy, kde je brigád málo a špatně placených. To já bych platil dost dobře – i za předpokladu, že bych zaměstnance jako zlý kapitalista vykořisťoval, nebo co si lidi myslí, že OSVČ se zaměstnanci dělají…

Za pohodlnou a relativně snadnou práci by si při dejme tomu třetinovém úvazku odnesli dejme tomu 10 tisíc. Vydělá klient, já i zaměstnanec, win-win-win.

Jak by to mělo vypadat?

Není důvod, proč by všechno nemělo probíhat takto:

1. Dostanu od klienta zakázku, třeba 50 tisíc měsíčně.
2  Nabídnu kamarádce studentce, že mi pomůže, udělá tohle a tohle, za 15 tisíc. Třeba na DPČ, ať máme smluvní základ. Ne že bych ho potřeboval, já platím poctivě a mně stačí ústní dohoda, ale to by stát nepřekousnul, takže teda DPČ.
3. Ona na to kývne, odvede práci, dostane ode mě 15 tisíc. Sama si je v březnu zdaní a odvede, co má.
4. Já vyfakturuju 50 tisíc, sám si je v březnu zdaním a odvedu, co mám.