V totalitním Česku v padesátých letech věšeli, v šedesátých letech posílali k lopatě, v sedmdesátých a osmdesátých letech věznili. V demokratickém Česku na přelomu dvacátého a jednadvacátého století pokydali a dosud kydají mediálním hnojem.

Stačí, aby kdokoli z mocných vydal pokyn: „Spalte toho hajzla!“ a pokaždé se totiž najde nějaký „novinář“ se sníženým intelektem (odborně – debil, idiot, imbecil, kretén), který je ochoten napsat o komkoli cokoli, navzdory novinářskému kodexu, jen když bude pochválen, povýšen, či odměněn a který se chopí mediálního plamenometu a pálí a pálí.

Na vlastní kůži jsem to za posledních třicet let poznal mnohokrát. Nejrazantnější to bylo před téměř devíti lety, na přelomu let 2005 a 2006. Tehdy jsem byl jedním z nejmocnějších mužů ČSSD, předseda jejího poslaneckého klubu, předseda rozpočtového výboru, služebně nejstarší poslanec parlamentu.

Tehdejší ODS předestřela občanům svou Modrou šanci opřenou o tzv. rovnou daň, jejíž ekonomický zázrak odvodili z tzv. Lafferovy teorie, která tvrdila, že čím budou nižší daně, tím bude vyšší jejich výběr.

Svými výpočty, argumenty a odbornými názory, opřenými o největší světové ekonomické kapacity se mi podařilo „vědeckost a funkčnost“ Modré šance postupně rozstřílet a voliči i odborná veřejnost už jí pomalu přestávali věřit.