Je to dáno tím, že se prohlubuje diferenciace názorů na tento proces ze strany členských států. Každá z kandidátských zemí usiluje o co nejměkčí podmínky pro vstup do EU, ale jakmile se stane členem EU, výrazně zvyšuje své požadavky a nároky na další kandidáty. V každém případě je ale zapotřebí pokračovat v integračních procesech zemí západního Balkánu, jinak se nezbavíme těchto neustále doutnajících ohnisek napětí a lokální až regionální nestability. Agresivní chování Ruska a události na Ukrajině akcelerují integrační procesy Moldavska a Gruzie, dalších dvou zemí Východního partnerství, které nezastírají, že by z bezpečnostních důvodů rády pod ochranná křídla EU. Pro Moldavsko je hrozbou Kremlem živený nacionální separatismus v Podněstří a Gagauzii, Gruzii zase Kreml v roce 2008 násilně anektoval 20% jejich území (Abcházii a Jižní Osetii), odkud dále destabilizuje oblast Kavkazu a republik pod ním. Takže je to zcela pochopitelný zájem ze strany těchto zemí. Otázkou je, zda tato ochranná křídla může EU vůbec poskytnout, když sama je plně v tomto závislá na NATO a USA. Zatímco dříve hrály v otázkách přistoupení (rozšíření) svoji hlavní roli především otázky ekonomického rázu a fungování trhu, nelze v případě jak Západního Balkánu, tak zemí VP opomíjet bezpečnostní hlediska – jak pro tyto země, tak pro Evropu jako takovou. EU musí být připravena a schopna převzít určitou odpovědnost i za země, které nejsou členy tohoto společenství.