Uplynulé tři dekády přinesly mnoho dobrého. Svoboda, kterou jsme z větší části obdrželi bez vlastního přičinění, pochopitelně přinesla své plody v podobě osobních svobod – svobody víry a vyznání, slova a shromažďování, soukromého podnikání,... –, politické plurality, možnosti cestovat, vzkříšení občanské společnosti... Nejvýraznějšími politickými úspěchy bylo přijetí Ústavy České republiky a vstup ČR do NATO a EU, které (přes nespornou kontroverznost řady agend, které EU podporuje...) symbolizují návrat našeho společenství domů, na Západ. To vše bylo dosaženo navzdory postkomunistickým „elitám“, kterým se postupně podařilo prosadit názor, že antikomunismus je přežitkem. Pravý opak je však pravdou.

S aktivní podporou prolhaného presidenta vládne vláda v čele s premiérem – nomenklaturním kádrem KSČ, miliardářem v nebývalém konfliktu zájmů neobtěžujícím se věrohodným vysvětlením původu svého počátečního kapitálu, dle dostupných záznamů konfidentem zločinné Státní bezpečnosti. Komunistická strana, díky jejíž podpoře je tato vláda u moci, prosadila v Poslanecké sněmovně absurdní „zdanění náhrad“ vyplácených církvím za uloupený zdevastovaný majetek, který nebylo možno fyzicky vrátit a dere se ke kormidlu zahraniční politiky země. Zmíněné „zdanění“ musel zastavit až Ústavní soud, aktuálním projevem druhého je hazardování se spojeneckými závazky naší země prostřednictvím otevřeného odporu vůči navýšení výdajů na obranu alespoň na nezbytná 2% HDP ročně. Vláda zákona, svoboda občanů, zahraniční směřování a bezpečnostní ukotvení naší země jsou tedy fatálně ohroženy.