Přestože po názorovém veletoči Václava Klause před letošními volbami není o jeho působení v ODS populární hovořit, určitě je užitečné poctivě analyzovat, jak se mu dařilo v jeho době budovat úctyhodnou podporu strany. Jistě ne tím, že by byl nadstandardně sympatická osobnost – naopak, jeho projev mnoho lidí popuzoval a ti, kdo s ním přímo spolupracovali, dobře vědí, že to nikdy nebylo zrovna jednoduché. Přesto byl pro mnoho lidí symbolem pravicové politiky, pravicového pohledu na svět. Proč? Protože uměl – jako nikdo jiný – tyto myšlenky znovu a znovu připomínat, vysvětlovat a aplikovat na praktickou politiku, ať koaliční, nebo opoziční.

Věděl, že nejen voliči, ale i straníci chtějí být opakovaně ujišťováni, že jednou vyřčené zásady platí nejen ve chvíli vyhlášení, ale i za rok nebo za pět. Že chtějí slyšet, jak to či ono společenské téma lze nazírat zprava, že chtějí být přesvědčováni, že i pravicová vláda musí řešit čistě levicová témata, která existují, ať chceme nebo ne.

Bylo to o to důležitější, že ani on a ani v oné polistopadové době nemohl dělat – a nedělal – čistě pravicovou politiku. Mediální aktivitou, zejména každotýdenními články, ale nejen jimi, však kompromisy uměl srozumitelně vysvětlit aspoň těm, kteří si je vysvětlit chtěli nechat.

S odchodem z čela strany si Václav Klaus svou gloriolu tahouna pravicové politiky odnesl s sebou a ODS uprázdněné místo neuměla zaplnit. Byla pravicovou stranou, ale jako by stále méně věděla, co to znamená. Zpočátku ještě mohla využívat výhody lídra opozice a kritikou vlády získávat obvyklé pozitivní body. Po opětovném převzetí vládní odpovědnosti v roce 2006 a zejména po sestavení koaliční vlády počátkem roku 2007 se ale nedostatečná péče o potřebné ideologické vyztužení projevovala stále silněji. Na to, co tak dobře zvládal Václav Klaus, se zkrátka straně už nikdy nepodařilo navázat, protože předseda Topolánek na to zřejmě neměl tolik trpělivosti, předseda Nečas je spíše introvertní osobnost – navíc proti němu stály nezralé Věci veřejné, jejichž lídři byli schopni svůj názor na jednotlivá témata změnit třikrát během projednávání a pak i poté, co složitě dosažený kompromis rukoudáním stvrdili.

Škoda. Všichni jsme přesvědčeni, že pravicový volič je přemýšlivější, takže musíme nepochybně o to více energie věnovat vysvětlování i odborným argumentům. Jedině tak může náš volič akceptovat i nutný kompromis. My jsme ale i v době hodně nákladných kompromisů komunikaci zanedbali, navenek i dovnitř členské základny. Výsledek se dostavil – v podobě volební prohry, ale bohužel i zklamání a znejistění samotné členské základny, jaký vlastně máme program a kam směřujeme.

V čem vidím klíč ke zlepšení do budoucna? Potřebujeme silnou osobnost v čele, která bude schopna na aktuálních tématech znovu a znovu formulovat programové směřování strany. Srozumitelně, přesvědčivě a důvěryhodně. Bude důležité, aby dokázala nejen břitce kritizovat nešvary nové koaliční vlády (pokud vůbec vznikne), ale také předkládat návrh lepšího řešení založeného na našich ideologických východiscích. Podle mého přesvědčení tato schopnost musí být při výběru nového předsedy důležitým kritériem.