V tom tichu pak vystoupí nově zvolení představitelé, trochu nesví z té náhlé pozornosti, a pronášejí větu, která se stala součástí politického kalendáře stejně spolehlivě jako první sníh: „Budu pracovat pro všechny občany.“

Je to věta, která zní hezky. Možná až příliš hezky. Jako když si člověk slíbí, že bude od zítřka žít lépe, a přitom ví, že zítřek bude nejspíš podobný dnešku. Ale přesto ten slib vysloví, protože v něm je naděje, že by to tentokrát mohlo vyjít.

Když tu větu slyším, představuji si politika, jak chodí městem s notýskem a zapisuje si přání lidí, které potká. Jeden chce víc stromů, druhý méně listí. Jeden chce víc parkování, druhý méně aut. A politik se snaží najít mezi tím vším nějakou rovnováhu, jako když se člověk snaží udržet starou židli, která se kýve na všechny strany.