Nechci teď vůbec rozebírat přednosti a neřády toho či onoho náboženství a jeho církví. Jedná se mi o to, že v žádné církvi, alespoň v takové, jaká má skutečný společenský vliv, neexistuje demokracie, anebo něco, co se jí alespoň podobá. Naopak. Všechno a všechny někdo řídí, docela jen podle své vůle, někdo, kdo je dogmaticky určený jako ten nejvyšší. A schovává se za někoho ještě vyššího, kdo je mimo náš lidský dosah. Ti ostatní musí držet hubu a krok. Vše je organizováno vlastně po vojensku a proti rozkazu není odvolání či dovolání. A to i tehdy, když někdo něco dělá dobře, něco umí a vyčnívá přitom z davu. Toho je třeba náležitě potrestat za každý dobrý skutek. I proto tak církve nesnáší komunisté, protože dělají a dělali přesně totéž, co ona, jenom to jinak pojmenovávají a fungují díky tomu taktéž jako jistá církevní moc. Mimochodem, opírají se přitom také o Trojici. Místo Otce, Syna a Ducha svatého o Marxe, Engelse a Lenina.

„Krásný“ příklad nám v poslední době předvádí katolická církev v českobudějovické diecézi ve městě Nepomuk na jižním Plzeňsku. Mají tam faráře, jenž je, když už ne všemi, pak určitě většinou velmi oblíbený. Katolíky i nekatolíky, věřícími i nevěřícími. Pan farář, pater Vítězslav Holý, totiž něco dělá – pro lidi, pro město, pro větší slávu jeho církve, pro minulost, přítomnost i budoucnost. Inicioval vznik Matice svatého Jana Nepomuckého. Za jeho působení došlo ke vzkříšení muzea se sbírkou vzácných nepomucenií. Kdo to náhodou neví – náš Svatojánek patří mezi světově nejproslulejší katolické světce. Mnohonásobně z tohoto pohledu převyšuje význam našich starých přemyslovských svatých zemských patronů, Václava a Ludmily. A i díky němu o nás mnoho lidí ve světě ví.

Nepomuk býval od dob komunistického puče po nedávné časy pozapomenutým místem, o němž věděli tak leda studenti středních škol v souvislosti s maturitní otázkou „Rukopis zelenohorský“. Popřevratová společnost pak hlavně, bohužel, v souvislosti s filmem Černí baroni na motivy Švandrlíkova humoristického románu.