Je příznakem doby, že běžný volič do jisté míry nesnáší politiku a politiky. Zčásti proto, že má dojem, že politik vlastně nic pořádného nedělá, dílem pak proto, že v nás vidí jen mocichtivé poživatele nejrůznějších prebend. A taky kupčíky, kteří politiku čím dál víc mění jen ve strohý mechanismus vzájemného obchodování.

Už více než dva roky visí v mé radniční pracovně pod sklem projev, který Václav Havel přednesl u příležitosti převzetí Sonningovy ceny v roce 1991. Není to text řemeslně tak brilantní, jak to Havel uměl předvést v mnoha jiných případech, ale obsahově nesmírně silný a mně osobně velmi blízký. Havel chápe nebezpečí politiky v tom, že člověka - politika vtahuje do stavu, v němž se stává zajatcem svého postavení, výhod a funkce. Což postupně způsobuje vymírání jeho původní identity, protože už není schopen kritické sebereflexe, odpovědnosti, vkusu, taktu a empatie k druhým. O pokoře ani nemluvě.

Řekl bych, že stejný stav odtržení politiky od reality života zapříčiňuje i to, že idealismus jako myšlenková linie a souboj idejí jako prazáklad každé politické arény pomalu skomírají na okraji. A politiku čím dál víc začíná ovládat kšeft - já tobě, ty mně a spokojeni budeme oba, z nějž se ovšem vytrácí to základní, pro co bychom politiku měli dělat primárně. Totiž naplňovat obecný prospěch a uspokojovat zájmy co nejširšího pole jedinců. Politika je tak vtlačována do jakési smluvněopoziční smyčky, kde není potřeba voleb ani voličů, ale dostačují všeobjímající politické dohody, z nichž každý suverén získá své. A vše - včetně často doprovodných osobních zisků - je navíc vítáno jako údajný politický kompromis, jako schopnost politických rivalů se domluvit. Přitom však nejde o reciprocitu ústupků v zájmu konsensuálního a dlouhodobě udržitelného politického řešení, pokrývajícího skutečně významnou oblast cílových voličských skupin, jak by tomu mělo v případě faktického kompromisu být.