Nějaké nadšené oslavy třicátého výročí vzniku samostatné České republiky jsem nezaznamenal. Málokdo z českých občanů v roce 92/93 jásal (na rozdíl od slovenských nacionalistů), stejně tak málokdo jásal nyní. Zase jsem slyšel floskule, jak teprve nyní máme se Slováky ty nejlepší vztahy. Myslím, že celý rozměr rozpadu společného státu výrazně překryla Evropská unie.

Zmizely hranice (až na nedávné kontroly - to bylo za Hodonínem výčitek) a do Česka, hlavně do Prahy, se nahrnulo tolik, hlavně mladých, Slováků, jako nikdy. Ti už se na Slovensko vrátí jen stěží, což pro Slovensko je velká ztráta. Malá země, jež ztrácí svůj lidský a kulturní potenciál, má dlouhodobě velký existenciální problém. Za éry Slováka Babiše u nás jsme záviděli Slovákům sympatickou prezidentku Čaputovou a zřejmě dočasné odstavení Fica od moci.

Jenže jak se zpívá: "jaro abys věděla, jedna vlaštovička nedělá", tak ani Čaputová nezabránila slepené koalici v rozpadu, Ficovy praktiky už jsou zapomínány, i když byly lemovány vraždou dvou mladých nevinných lidí a nevídaným mafiánstvím. Z proruských nálad Slováků hodně mrazí, pokud jsou průzkumy pravdivé. Zmizelo nadšení, jeden čas u nás deklarované, jak nás Slováci v životní úrovni dohánějí. Autoři těchto komentářů zřejmě nevytáhli paty z Bratislavy. Situace jinde je o něčem zcela jiném, a rozhodně ne lepším. Ale nechme Slovensko Slovákům.