Jako dlouholetý obyvatel Ústeckého kraje, který pamatuje nekončící inverze smogu, rekordní hodnoty naměřených nejrůznějších škodlivých oxidů, kyselé deště, zdevastované pláně Krušných hor, mohu na jednu stranu s oddychnutím říct, no konečně. Jako člověk, který v pohledech na vývoj kolem sebe uplatňuje zdravý rozum a pragmatismus se ale trochu bojím, co bude dál.

Naše schopnosti naráží na ekonomické možnosti řady lidí. Jako země jsme zatím nijak nepokročili v rozhodnutí, jestli vůbec, a případně s kým stavět jadernou elektrárnu. Ta se nyní spíše stává zdrojem spekulací, v čí zájmu se vlastně bude případně stavět. Věda ještě nepokročila ve svých výzkumech tak daleko, aby dokázala nabídnout plnohodnotné alternativní řešení. Ať už v podobě efektivního využití biomasy, praktické uplatnění vodíku, solární energie, nebo nějakých méně problémových třeba menších jaderných zdrojů. Potenciál větru, vody a solární energie je u nás omezený. A tak i když jsem příznivcem a podporovatelem moderních technologií, i těch ve výzkumné fázi, tak do blízké budoucnosti hledím s obavami a skepsí.