I když to trvalo mnoho let, dneska vím, že jsem srdcem komunista. Ten komunista, co má cítění s druhými, chce pomáhat slabším a vždy bojoval a činil kroky pro sjednocení těchto lidí. Aby tito sjednocení mohli bojovat a prosazovat společné cíle.

V roce 2010 jsem se rozhodl, zapojit do politického života, protože jsem cítil, že pouze takto budu mít sílu něco změnit. V dalším roce jsem vstoupil do KSČM. Důvod? Mně osobně nikdy neublížili. Po převratu v naší vlasti v roce 1989 se většina "soudruhů" rozutekla do ostatních stran. Domníval jsem se, že to všechno špatné co bylo v KSČ, tuto stranu opustilo. Říkal jsem si, vždyť už to není ta KSČ, dneska je to přece nová, mladá strana KSČM. Jak jsem se mýlil.

Vstoupil jsem s nadějí, že se něco naučím a hlavně, že budu moci přispět ke změnám ve svém okolí, ve svém městském obvodu, v celé Ostravě. Od počátku se ale vyrojily problémy. Všechno, co jsem navrhoval a nabízel pomoc při práci a propagaci, naráželo na nelibost starších soudruhů. Do ničeho se jim nechtělo, vždy měli tisíc důvodů, proč to nejde. Naštěstí jsem již v té době navštěvoval klub mladých, kde se dalo aspoň trochu dýchat a něco podnikat. Zde začalo oceňovat můj přínos a po velkých peripetiích, jsem převzal vedení komise mládeže MěV KSČM Ostrava. Společně s ostatními jsme vytvořili a posunuli spoustu akcí na úplně jiný levl, než byli schopní mnozí "soudruzi" pochopit. V mnoha případech jsem již nemohl čekat na souhlas, ale musel jsem kroky podniknout na vlastní riziko. Mělo to úspěch. A všechno fungovalo, dokud jsem vyvolené tlačil před sebou.