„Padák“ pro hradní kancléřku Vohralíkovou mě už povzbudil k napsání tohoto článku. Ne, neměl jsem k ní žádné větší sympatie, stejně jako je nemám k současnému panu prezidentovi a k většině lidí v jeho okolí. Pozoruji, jak ti přirozeně sympatičtí dobře vnímaní, kteří mu tolik pomohli v kampani, jsou vyměňování za úplně jiné figury. Nyní je Vohralíková nahrazena protagonistou Aspen institutu. Svůj úkol ostatně splnili a hlavní loutkovodič Kolář může dál rozehrávat svou hru.

Vlastně jde o další pokračování tragédie našeho národa, kdy první dějství (1945-1989) se jmenovalo Mráz přichází z Kremlu. Nechám vás hádat, odkud fouká nyní a odkud je naše vláda řízena pány Kolářem, Koudelkou a dalšími „velkými hráči“ nyní. Když jsme před 34 lety zvonili klíčema, moc jsem si přál být občanem sice malého, ale sebevědomého, vzdělaného a ekonomicky úspěšného národa uprostřed Evropy, který povede vyváženou a přátelskou politiku a bude obchodovat a udržovat kulturní vztahy se svým okolím i se vzdálenými zeměmi.

Kam jsme se dostali?
Nebo kam nás dostali?
Oni?
Máme na tom všichni svůj díl, ale ještě lze ledacos zachránit.