Ani doma nezabodovali. Jen se jim podařilo opět zviditelnit pražský centralismus a hegemonii několika vyvolených, kteří jsou dočasně zvoleni do svých funkcí.

Po rozdělení Československa – České a Slovenské federativní republiky k 31. prosinci 1992 řada občanů  předpokládala, že bude přijat nový název státu, který bude respektovat a akceptovat název dvou největších historických zemských celků Čech a Moravy, a že vznikne Česko-Moravská republika, jinak Českomoravsko, a že v novém státě bude obnoveno zemské uspořádání státu, které totalitní režim zrušil k 31. prosinci 1948.

V devadesátých letech dvacátého století bylo navrhováno obnovení zemské samosprávy České země, Moravskoslezské země a jako třetí subjekt bylo navrhováno vytvoření Metropolitního regionu Prahy (se začleněním okresů Praha – východ a Praha – západ, aby se v budoucnu velká Praha měla kam rozšiřovat). Další alternativou územně správního členění našeho státu bylo vytvoření čtvrté samosprávné země se sídlem v Ostravě, která by byla územně identická s povodím řeky Odry na území naší republiky. Česká většina v tehdejší České národní radě, dobře míněné návrhy poslanců z Moravy a z Moravského Slezska, vždy zamítla.

Při projednávání znění současné Ústavy České republiky (v parlamentních výborech), která byla přijata Ústavním zákonem České národní rady dne 16. prosince 1992, byly pozměňovací návrhy Moravanů k názvu státu (Česká a Moravská republika, Českomoravská republika), majoritou českých poslanců odmítnuty. Těžce prosazeným kompromisem bylo znění úvodní věty v Preambuli Ústavy: